Historická, přelomová, revoluční. Převážně takové ohlasy zaznívají ohledně aktuální dohody ministrů financí ze skupiny G7 o globální minimální efektivní daňové sazbě ve výši „nejméně“ 15 % pro velké nadnárodní korporace. Ministři se také dohodli na novém vzorci rozdělování příjmů z těchto daní. Jak moc je ale férový?
Ale ať už nakonec vznikne jakákoli globální daňová dohoda, měla by odrážet zájmy celého světa (včetně rozvojových zemí), a ne jen těch sedmi největších vyspělých ekonomik. Rozvojový svět závisí na korporátních daních silněji, a tudíž na něj jejich obcházení těchto daní ze strany nadnárodních firem způsobující celosvětové výpadky příjmu ve výši nejméně 240 miliard dolarů ročně, dopadá ještě větší silou.
Mnohé rozvojové ekonomiky (především země s nízkými příjmy) se přitom neúčastní ani vyjednávání o širším Inkluzivním rámci OECD/G20 pro řešení problému eroze základu daně a přesouvání zisku. Zúčastněné země zastupuje Mezivládní skupina čtyřiadvaceti (G24) a Africké fórum správy daní (ATAF), které koordinují postoje členů, kteří jsou v jednáních aktivní. Někteří členové G24, mimo jiné Argentina, Brazílie, Indie, Mexiko a Jižní Afrika, jsou také členy G20.
Příliš nízká sazba daně
První obava ohledně dohody G7 spočívá v tom, že navržená 15% minimální sazba daně je nízká a blíží se sazbám v daňových rájích typu Švýcarska a Irska. Odráží tak to, že některé země G7 raději chrání své nadnárodní korporace, než aby se řídily administrativou amerického prezidenta Joea Bidena, která zpočátku vyzvala ke globální minimální sazbě ve výši 21 %.
Navíc podle současného návrhu většina dodatečných příjmů z daní nepřipadne takzvaným zdrojovým zemím, kde nadnárodní firmy generují zisky, nýbrž domovským zemím těchto korporací. Není divu, že členové G24 chtějí, aby při uplatnění minimální daně měly prioritu zdrojové země, zejména ve vztahu k platbám za služby a kapitálovým výnosům, aby si ochránily základ daně. Nespravedlnost, která je už dnes pevnou součástí mezinárodní daňové soustavy, se upřednostněním domovských zemí globálních korporací nezmírní, ale spíš upevní.
Jaký výnos z minimální daně vyplyne, bude záviset na sazbě. Nedávná studie EU Tax Observatory odhaduje, že 21% minimální sazba by 27 zemím Evropské unie v roce 2021 vynesla dodatečných sto miliard eur příjmů z daní korporací, zatímco 15% odvod by zajistil jen polovinu této částky. U rozvojových zemí je rozdíl ještě výraznější. Při 15% sazbě daně by Jižní Afrika a Brazílie mohly očekávat příjem dodatečných 600 milionů eur, respektive 900 milionů eur, kdežto při 21% sazbě by šlo o dvě miliardy eur a 3,4 miliardy eur.
Jelikož většina afrických zemí má 25-35% sazby korporátních daní, globální sazba kolem 15 % je jednoduše příliš nízká, a je tudíž nepravděpodobné, že by omezila vyvádění zisků z regionu. Země G7 a G20 musí jít příkladem a jednostranně se zavázat k zavedení mnohem vyšší minimální sazby daně, než bude ta, která se nakonec dohodne. Mělo by se jednat přinejmenším o 21 %, jak navrhovaly USA, anebo ještě lépe 25 %.
Mírná pravidla pro rozdělování zisků
Druhá část dohody G7 předkládá vzorec pro rozdělování globálních zisků nadnárodních společností pro daňové účely. Návrh se ale vztahuje jen na největší firmy s alespoň 10% globální ziskovou marží. Nejméně 20 % z jejich takzvaného „zbylého“ zisku převyšujícího tento práh by pak podléhalo dani v zemích jeho vzniku.
Přestože by toto nové pravidlo zasáhlo americké technologické giganty jako , a Google, může nakonec platit jen pro nepatrný zlomek globálních zisků zhruba stovky největších nadnárodních korporací. To znamená, že opatření přinese malý dodatečný výnos, možná necelých 10 miliard dolarů za rok celosvětově.
Skupina G24 vznesla požadavek na větší přerozdělování globálních zisků, a to realokační podíl u nejziskovějších firem od 30 % až po 50 %. Obdobně ATAF vyzvala, aby pravidla platila pro všechny nadnárodní firmy s ročními tržbami přes 250 milionů eur, což je mnohem nižší práh než navrhuje G7 (deset miliard dolarů). Obhajuje to tím, že zemím, kde takové společnosti vyvíjejí obchodní činnost, by mělo připadnout určité procento veškerých globálních zisků, ať už jde o zisky rutinní anebo zbylé.
Navíc je koncepčně nemožné rozlišit mezi „rutinními“ a „zbylými“ zisky nadnárodních korporací, neboť všechny zisky jsou v zásadě plodem globálních aktivit firmy. Jednodušším řešením by bylo dělit globální zisky mezi země podle klíčových faktorů, které generují zisk, konkrétně podle zaměstnanosti, odbytu a aktiv.
Takové pravidlo by pomohlo nastavit férovou hrací plochu, potlačit pokřivení, omezit příležitosti vyhýbat se daním a poskytnout jistotu nadnárodním korporacím a investorům. Skupinou G7 navržené rozlišování mezi rutinními a zbylými zisky je naproti tomu odrazem politické dohody, jak předejít dalekosáhlému globálnímu přerozdělování zdanění a výnosů.
Globální daňová vyjednávání jako by zrcadlila probíhající diskuse o vakcínách proti covidu-19 ve Světové obchodní organizaci, kde zástupci EU blokují přechodné výjimky z práv duševního vlastnictví, jež požadují rozvojové země. V obou případech globální vůdcovství vyžaduje povznesení se nad národní zájmy s cílem zajistit, aby měly všechny země dostatečné zdroje k rozvoji spravedlivějších a odolnějších ekonomik v době po pandemii. K tomu bude zapotřebí naložit s požadavky rozvojového světa způsobem, který bude nejen historický, ale i férový.
Autor: José Antonio Ocampo, bývalý ministr financí Kolumbie a bývalý náměstek generálního tajemníka OSN pro ekonomické a sociální záležitosti, je profesorem newyorské Kolumbijské univerzity a předsedou Nezávislé komise pro reformu mezinárodního zdanění firem. Tommaso Faccio je vedoucím sekretariátu Nezávislé komise pro reformu mezinárodního zdanění firem.
Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org