Ekonom Lars Calmfors na stránkách VoxEU popisuje argumenty pro vstup Švédska do eurozóny. Mezi ně patří eliminace nákladů spojených se směnou měn a nižší nejistota související s vývojem měnového kurzu. Protiargumentem může být menší schopnost stabilizovat domácí ekonomický cyklus, ale i zde existuje více rovin – viz včerejší Víkendář.
„Přestože se švédský hospodářský cyklus více sladil s hospodářským cyklem eurozóny, stále se budou vyskytovat šoky specifické pro danou zemi,“ píše ekonom. Jeho země má ale nízkou úroveň veřejného zadlužení a v minulosti byla v oblasti proticyklické fiskální politiky úspěšná. A tak by to podle něj mohlo být i v případě členství v eurozóně. Jaké další argumenty by šlo použít proti členství v eurozóně?
„Fredrik Andersson a Lars Jonung tvrdí, že členství v eurozóně může Švédsko vystavit rizikům plynoucím z vysokého veřejného dluhu eurozóny. Považují za pravděpodobné, že přijdou další krize v této oblasti, které budou způsobeny populistickými tlaky, stárnoucí populací, rostoucími výdaji na obranu, zelenou transformací a slabým růstem. Náklady by mohly vzniknout ve chvíli, pokud by nebyly splaceny záchranné úvěry z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), nebo pokud eurosystém utrpí ztráty plynoucí z nákupů dluhopisů.“
Přijetí eura také vyžaduje účast v bankovní unii. A „jak poukazoval Peter Englund a Pehr Wissén, to by mohlo pro Švédsko také znamenat náklady,“ a to v případě, že by jeho zdroje byly použity na řešení bankovních krizí jinde. Ale na druhou stranu by mohlo získat, pokud by krize byla u něj doma. „Nyní se toto riziko jeví jako omezené, a to vzhledem k silné kapitalizaci bank a nízkému počtu nesplácených úvěrů. Ale bankovní krize jsou ze své podstaty obtížně předvídatelné.“
Ekonom zmiňuje úvahy o tom, zda by Švédsko mimo měnovou unii za určitých okolností nemohlo být v lepší pozici pro vyjednávání s USA než v případě členství. Tedy například při jednání o poskytování dolarové likvidity. A také podle něj existují obavy, „že setrvání mimo měnovou unii by mohlo oslabit vliv Švédska v rámci EU.“
„Magnus Lundgren při analýze relevantní politologické literatury nenachází žádné důkazy o sníženém vlivu v oblastech, jako je zahraniční a bezpečnostní politika, jednotný trh, energetická politika nebo obchodní politika. K takovým ztrátám by však v budoucnu mohlo dojít, pokud se eurozóna rozšíří a prohloubí se spolupráce v jejím rámci. A Lundgren dochází k závěru, že neúčast v měnové unii už snížila vliv Švédska na správu v ekonomické oblasti EU.“
Calmfors vše shrnuje následujícím způsobem: Ekonomická efektivita, politický vliv a evropská integrace hovoří pro členství Švédska v eurozóně. Dopady členství na stabilizaci hospodářského cyklu a další ekonomické aspekty hovoří proti. Neexistuje jednoduchý způsob, jak tyto celkové důsledky zvážit, protože mají různé rozměry: Nárůsty efektivity jsou kontinuální, zatímco velké náklady na stabilizační politiku vznikají pouze příležitostně. A celkové politické důsledky nelze ekonomicky kvantifikovat.
„Podle mého argumenty pro politickou integraci nabyly v geopoliticky méně stabilním světě mnohem většího významu,“ píše ekonom. A jelikož podle něj ve Švédsku postupně klesly celkové ekonomické rozdíly v tom, co nese členství a nečlenství v eurozóně, „Švédsko by mělo přijmout euro.“