Pokud by země jako Čína chtěly vyvíjet nějaký tlak na Spojené státy vedený přes prodeje amerických vládních dluhopisů, mohlo by to způsobit větší problémy jim samotným. O tom jsem tu psal minulý týden a dnes navážu přímo souvisejícím tahem čínské vlády na podporu spotřeby domácností.
Reuters nedávno psal, že čínská vláda se zavázala, že v příštích pěti letech významně zvýší podíl spotřeby domácností na celé ekonomice. Ekonom Michael Pettis, který působí v Číně, k tomu přidal pár poznámek. Ale nejdříve se krátce podívejme na onu vazbu mezi americkými vládními dluhopisy a významem čínské domácí poptávky:
Čína má hodně výrobních kapacit, jejichž produkci nevyužije doma. Pokud tedy nemá ochlazovat, či dokonce klesnout ekonomická aktivita a zaměstnanost, musí produkci vyvážet. Zjednodušeně přitom platí, že na to, aby od ní nějaká země její produkci koupila, musí jí na to Čína půjčit. Jinak řečeno, Čína chce více vyrábět než spotřebovat, musí tedy mít zemi (země), které budou chtít zase spotřebovat více, než vyrobí. A půjčí si od ní na tuto dodatečnou spotřebu.
Udržení současného čínského modelu tedy stojí na tom, že Čína (a další přebytkové země) budou půjčovat do zahraničí. A jsme u toho – pokud by Čína chtěla přestat půjčovat, nebo by dokonce začala dluhopisy nakoupené od jiných zemí (a hlavně USA) masivně prodávat, ohrozilo by to její současný model*. Který už tak hodně kulhá. Jasná je i ona vazba na domácí poptávku – čím více se celková poptávka posune od té zahraniční k domácí, o to méně bude Čína závislá na okolním světě. Spojené státy (a další země dovážející čínské zboží) jsou z tohoto pohledu na Číně stejně závislé, jako ona na nich. Nyní pan Pettis k onomu deklarovanému tahu na zvýšení významu spotřeby domácností:
Předpokládejme, že Peking doufá ve zvýšení podílu spotřeby domácností na HDP o 3–5 procentních bodů. To je jen zhruba třetina toho, co by bylo třeba k dosažení větší ekonomické rovnováhy. Pak by spotřeba musela růst o 1–2 procentní body rychleji než HDP. A to je docela velký rozdíl, jaký jsme za poslední 3–4 desetiletí ještě neviděli. A není vůbec jasné, co by vedlo k takovému zrychlení tempa růstu spotřebu.
Jednou z možností by podle ekonoma byl nějaký technologický průlom, který by spustil mimořádný růst produktivity. A k tomu by muselo platit, že zvýšení produktivity by na příjmech pocítili hlavně zaměstnanci společností. To se podle ekonoma zdá být velmi nepravděpodobné. „Jedinou další možností, která mě napadá, by bylo, aby místní samosprávy efektivně zvyšovaly bohatství domácností tím, že by jim každý rok přímo či nepřímo převáděly majetek ve výši zhruba 1 procentního bodu HDP. To by pravděpodobně vyžadovalo hlubokou politickou reformu“.
Ale vlastně existuje ještě jeden způsob, jak zvýšit podíl spotřeby na celkové poptávce (jako jádro posunu k nové rovnováze). Ovšem nevítaný: Bylo by to prudké zpomalení růstu HDP. Způsobem, který by zároveň nesnížil růst spotřeby. To je podle pana Pettise v podstatě to, co udělalo Japonsko v 90. letech 20. století. Dodám, že Japonsko bývá občas dáváno za příklad toho, co se v Číně může dál dít. U něj se hovoří o tzv. ztracených dekádách. Někdy ale stojí za připomenutí, že Japonsko sice po dlouhou dobu cca stagnovalo, ale životní úroveň tamní populace byla z pohledu celé řady dalších zemí stále záviděníhodná.
*Spojené státy se tomuto systému globálních nerovnováh (a nejen jemu) začaly intenzivně celně bránit, Čína tak za ně hledá náhradu. Rozvíjející se země mají omezenou kapacitu půjčovat si na čínské dovozy, čímž se celá hra může více posouvat na hřiště Evropy. K oné údajné dluhopisové páce jsem pak ještě psal, že USA tu mají jako „poslední instanci“ svou centrální banku.