Už se zdálo, že idea přinutit (relativně) chudé země východní části Evropské unie zvýšit daně vzala za své. Jako většina nesmyslných výplodů okurkové sezóny. Jenže letos bylo léto ve Francii delší a žhavější. Ministr financí země galského kohouta včera polozapomenuté téma znovu otevřel a řádně přitvrdil. Podle něj by všechny nové země, které mají sazbu daně z firemních zisků nižší než evropský průměr, měly přijít o možnost čerpat prostředky ze strukturálních fondů.
Není jasné, co francouzský průmysl myslel unijním průměrem. Pokud měl na mysli průměr celé EU 25, potom dotažení jeho nápadu končí daňovou unií. Spíše ale nadále dělí EU na „starou“ a „novou“ část. Ve své arogantní přezíravosti se zřejmě učil u svého velkého vzoru Jacquese Chiraca. Ostatně v citaci jeho projevu, se kterou přišly tiskové agentury, vyhrožuje pouze novým členům EU. Ve Francii a na východ od Německa by zřejmě měly být firemní zisky zdaněny 35 až 40 procenty, zatímco Irsko by zůstalo daňovým rájem s 12,5procentní sazbou. Mluvit do daňové politiky Švédsku, Finsku či Portugalsku, které daní firemní zisky méně než 30 procenty, by se francouzský ministr patrně neodvážil.
V čem je vlastně jeho nápad nesmyslný? Především v tom, že rozpočtové politiky jednotlivých zemí jsou značně rozdílné. Některé vlády rády rozdávají hodně (to co se seberou na daní), jiné méně. Míra přerozdělování, a tedy i náročnost na financování inkasem daní se značně liší. Zatímco v Irsku je skrze veřejné rozpočty přerozděleno 36 % HDP a ve Španělsku 39 % HDP, švédský stát blahobytu si žádá přerozdělení 58 % HDP. Dále záleží na zvolené struktuře daní. Například právě Švédové hojně využívají ekologických daní a nemusí tedy tolik danit firemní zisky. Vzhledem k existenci jednotného trhu EU je logická harmonizace celních sazeb, harmonizace DPH a spotřebních daní ve formě určitých minimálních sazeb. Sjednocení přímých daní je ale úzce svázáno s vytvořením politické unie, k čemuž má EU stále daleko a je otázka, zda je to cílem evropské integrace.
Zbývá otázka, jak může ministr financí přijít s takovou myšlenkou? V červenci rezignoval Alain Juppé, šéf UMP (Union pour un movement populaire), politické strany s většinou (369 z 577 křesel) v Národním shromáždění (dolní komora parlamentu). Nicolas Sarkozy je pasován do role žhavého kandidáta na nového šéfa nejsilnější politické strany ve Francii. Možná proto se chce blýsknout před svými stranickými kolegy tím, že zabrání „delokalizaci“ firem, jak kulantně nazývá ztrátu konkurenceschopnosti Francie a přesun firem za nižšími náklady. Možná chce francouzským občanům alespoň částečně osladit život, když na ně jinak čeká řada nepříjemných reforem. Nutno uznat, že francouzský ministr financí je velmi kreativní. Připomeňme ještě nápad regulovat ceny zboží v hypermarketech a touhu stavět a sanovat národní „šampiony“.
David Marek, Patria Online