Stalo se téměř nerozporovaným klišé, že management, a zejména ten vrcholový, by měl být dodatečně odměněn za to, že zvýšil hodnotu firmy - rozuměj odměněn nad rámec svého platu, nejlépe formou opcí, či akcií. Oblíbené jsou zejména argumenty typu - hodnota společnosti během mého působení vzrostla o několik miliard, tak je více než spravedlivé, abych z toho dostal nějaké zanedbatelné promile. Primárním cílem práce managementu, a tím, za co je běžně placen, je ale právě zvyšování hodnoty společnosti. Stejně jako on by tak klidně mohl dostávat na zvýšenou hodnotu společnosti navázanou dodatečnou odměnu každý ve firmě, protože úkolem každého je v první řadě zvyšovat její hodnotu. Dostatečnou vyjednávací sílu ale každý nemá.
Ve skutečnosti to není tato pseudoférovost, kdy je management placen za zvýšení hodnoty společnosti dvakrát, ale (i) možný konflikt jeho zájmů s vlastníky a (i) jeho vyjednávací síla, co vede ke vzniků opčních programů, apod. Je to už nějaký čas, co se opce zdály být optimálním nástrojem, který se vypořádá s tímto konfliktem, ale ani tato snaha udělat z managementu vlastníky není bez problémů. Asi hlavním je to, že cena akcie je vrtkavá, nereaguje zdaleka jen na akce a schopnosti managementu, popř. reaguje jen na některé. Špatně definovaný opční program tak např. lehce dává vedení velký pozitivní potenciál výdělku bez možné ztráty, a to v prostředí, kde cena akcie reaguje na faktory vnějšího prostředí a příliš jednoduché, zejména krátkodobé, ukazatele (EPS, či růst tržeb). V souvislosti s tím je nutné si také uvědomit, že akcie, pokud je její současná cena na trhu cca férová, musí růst - růst její ceny musí ročně pokrývat náklad akciového kapitálu (nebereme nyní v úvahu dividendy a výkupy akcií firmou). Dobrý opční program by tak mimo jiné měl reflektovat tento mechanismus, aby management nebyl placen pouze za to, že trh dobře ocenil na začátku období akcie jeho společnosti.
V případě opcí a pohybu hodnoty společnosti je těžké rozluštit soustavu příčin a následků, ale nelze si nevšimnout postupného paralelního nárůstu počtu opčních programů a korporátních skandálů, jejichž společným jmenovatelem byly neetické až zločinné snahy vrcholného managementu o vyvolání dojmu růstu hodnoty společností. Neméně škodlivé je zvýšené zaměření se na krátkodobé výsledky (dáme trhu to, co chce), což může společnost v konečném důsledku poškodit více, než jeden účetní skandál se špatně zaúčtovanými rezervami. Příkladem může být rozhodování o slibném, ale dlouhodobém, investičním projektu, který znatelně zatíží současné cash flow jak na straně CapEx, tak na straně běžných výdajů (ne každá investice je účtována jako investice). Za hlavní argument proti neuváženému používání opcí se tak dá považovat sama povaha akciových trhů, které jsou založeny na očekávání. Všichni, kdo se kolem trhů pohybují, vědí, co všechno tato očekávání tvoří - a zvýšit hodnotu manažerské opce vlastně neznamená nic jiného, než zvýšit tato očekávání. Pokušení je tedy velké.
Přes výše uvedené argumenty a přes všechny studie ukazující obvyklou marnost snahy zvýšit hodnotu společnosti udělením opcí tyto programy kvetou. Je to dle mého názoru zejména odrazem toho, že když tento program nabídne jeden (z jakéhokoliv důvodu), musí to udělat i druhý, aby zůstal konkurenční na trhu manažerské práce (efektivně tím zvyšuje vyjednávací sílu managementu). Takže stejně jako se u nových modelů aut budeme dále setkávat s některými "nepotřebnými" prvky, protože když je tam má jeden výrobce, ostatní se musí přidat, budeme se dál setkávat s opčními programy ve společnostech. Jejich obhajoba vrcholnými vedeními, založená na síle propojení pozice zaměstnance s pozicí vlastníka, je pochopitelná, ale bez výraznějších výhrad je přijatelná spíše v menších, privátních společnostech. Tam jsou mimo jiné eliminována mnohá rizika spojená s opcemi u obchodovaných společností, naznačená výše. A v neposlední řadě - u začínající, malé společnosti mohou opce, či akciový program tvořit rozhodující faktor, který jí vůbec umožní získat a udržet kvalitní management v počátečních hubených letech, kdy je hotovosti málo a je jí třeba jinde.