Mnohé korekce cen akcií (i jiných aktiv) mají společného jmenovatele - prudký nárůst averze vůči riziku na straně investorů (spouštějící pak druhotné mechanismy, jako uzavírání ztrátových pozic, atd.). Jinak řečeno, akcie se najednou stanou za stávajících cen neatraktivní, protože investoři začnou požadovat více za s nimi spojené riziko. Obecně averze vůči riziku vede k tomu, že za aktiva s menším rizikem jsou investoři ochotni zaplatit více - snižují tedy svůj očekávaný výnos a naopak (mimochodem vaši osobní averzi vůči riziku by pak měl posoudit každý, kdo by chtěl spravovat váš majetek, protože tato přímo implikuje optimální složení vašeho investičního portfolia).
To, jak se celkově investorská veřejnost staví vůči riziku, má pak dopady v podobě požadované návratnosti na investiční projekty. Čím více je společnost/investoři averzní, tím větší návratnost na své investice požaduje s tím, jak roste jejich riziko, a tím více investičních příležitostí zůstává nenaplněných, protože neprojdou sítem požadované návratnosti. I ceny akcií jsou nižší v případě růstu averze vůči riziku, náklad financování firem roste (jak na straně vlastního kapitálu, tak na straně dluhového financování).
Averze vůči riziku a nutnost vyššího výnosu v případě vyššího rizika je brána trochu jako dogma. Podívejme se ale detailněji na to, co tato averze vlastně znamená, z čeho plyne a díky čemu se mění. Nejdříve praktický příklad: Dejme tomu, že Franta má možnost investovat 100 Kč do dvou projektů, v prvním případě získá jistě 110 Kč, ve druhém na 50% získá 160 Kč, na 50% ale jenom 60 Kč (průměrně tedy opět 110 Kč). Franta je averzní vůči riziku, bere tudíž první možnost. Druhou možnost by si vybral, pouze pokud by její průměr byl vyšší, než 110 Kč (o kolik vyšší záleží právě na velikosti jeho averze). Jarda je neutrální vůči riziku, protože je mu jedno, kterou možnost zvolí a Pepa je hráč - bere druhou možnost (nehledí na ztráty, vidí maximální možnou výhru).
Co ale ona averze vůči riziku odráží - proč jsou lidé (zde onen Franta) obvykle averzní? Jedna z odpovědí se odvíjí od spojitosti mezi strachem a čistou snahou o přežití. Averze vůči riziku se pak odvíjí od toho, že zatímco výhra by sice zlepšila životní úroveň jedince, prohra by mohla říznout do samotného základu jeho přežití, či přežívání. Výhra tudíž nevyváží možnou prohru (bavíme se přirozeně o investování částky, která je významná relativně k celkovému majetku jedince). Je tudíž jasné, že averze vůči riziku se mění s tím, jaké má člověk celkové bohatství a jak velká část je investovaná relativně k tomuto bohatství. Například hmotně dobře zajištěný jedinec - např. uvedený Pepa, bude asi ochoten sázet relativně vysoké částky na vysoce rizikové investice (je pro něj zajímavá ona sázka 50/50 s výnosem 60/160), zatímco rodina žijící na hraně sociálního minima, pokud má vůbec co investovat, bude značně konzervativní. Uvažovat ale lze i o tom, že někdo v kritické ekonomické situaci bude paradoxně vykazovat pozitivní postoj vůči riziku - prostě buď a nebo. Něco by v tom případě napověděl profil sázkařů v sázkových kancelářích, jejichž "investice" jsou na samém konci spektra extrémní rizikovosti ve vztahu k pravděpodobnému výnosu.
Jak již bylo zmíněno, posun averze vůči riziku má reálné dopady, nejen v podobě možných prudkých korekcí na trhu. Zde uvedené těžko vysvětlí rychlé posuny v averzi vůči riziku, spojitost mezi averzí a (podvědomou) snahou o přežití tvoří spíše celkový dlouhodobý profil spořící-investující veřejnosti. Vysvětlení toho, proč vlastně lidé mají averzi vůči riziku, popř. co ovlivňuje její posun, je přirozeně více. Příště se podíváme na další.