Rok, kdy se světová ekonomika dostala do největšího propadu po druhé světové válce, se stal známý jako Velká recese. Stejně trefný by však byl název „Velká stabilizace“. Rok 2009 byl totiž mimořádným nejen kvůli tomu, že se propadla produkce, ale také proto, jak byla odvrácena katastrofa.
Před dvanácti měsíci byly finanční trhy kvůli pádu Lehman Brothers dotlačeny na pokraj kolapsu a globální ekonomická aktivita padala rychleji než na počátku třicátých let. První zrychlily rozvíjející se ekonomiky v čele s Čínou a v polovině roku se přidaly bohaté země s výjimkou Británie a Španělska.
Napáchalo se ale mnoho škod. Průměrná nezaměstnanost se v zemích OECD drží na 9 %, v USA se zdvojnásobila na 10 %. V některých zemích byl vymazán pokrok ve snížení chudoby kvůli kombinaci slabé ekonomiky a vysokých cen potravin. Ale díky odolnosti zemí jako Čína a Indie nebyl rozvíjející se svět poškozen více než během recese v roce 1991. Pro mnoho lidí tudíž Velká recese nebyla zas tak velká. Je to nevyhnutelným důsledkem největší, nejširší a nejrychlejší reakce vlád v historii. Vrávorajícím bankám byly poskytnuty bilióny dolarů hotovosti a záruk. Centrální banky snížily sazby a ty velké prudce zvětšily velikost svých rozvah. I když existují opačné názory, Velká recese by bez těchto kroků byla Velkou depresí.
Tím ovšem dobré zprávy končí. Špatnou zprávou je to, že dnešní stabilita, ač vítaná, je velmi křehká. Jako důvod musíme uvést závislost globální poptávky na vládní podpoře a to, že vládní štědrost zaretušovala staré problémy, ale vytvořila nové zdroje volatility. Ceny realit stále převážně klesají a problémy bank přetrvávají, jak ukazuje například rakouská Hypo Group. Kvůli známkám úspěchu, kterými je například splacení pomoci americkými megabankami, bychom mohli lehce zapomenout, že oživení stále závisí na vládní podpoře.
Poptávka v bohatých ekonomikách zůstane slabá, zejména v zemích s příliš vysokým objemem dluhu domácností a poškozeným bankovním systémem. Přes veškeré hovory o snížení zadlužení se dluh domácností v USA ve vztahu k jejich příjmům nachází jen mírně pod hodnotami dosaženými na jeho vrcholu a přibližně 30 % nad hodnotou dosaženou před třiceti lety. Domácnosti v Británii a Španělsku snížily svou zadluženost ještě méně. A s rostoucím veřejným zadlužením bude pro vlády bohatých zemí stále těžší půjčovat si, aby mohly kompenzovat slabou poptávku. Zvětší se tak rozdíly mezi dobře a špatně vedenými ekonomikami. Investoři se již nyní obávají možného defaultu Řecka, riziku však čelí i jiné země eurozóny. Prudce rostoucím požadovaným výnosům by mohly čelit dokonce i USA a Británie.
Velké rozvíjející se ekonomiky mají problém opačný: Spektrum bublin a jiných nerovnováh, způsobených tím, že se jejich vlády rozhodly, nebo byly donuceny, držet příliš dlouho příliš uvolněnou politiku. Obavy rostou ohledně Číny kvůli rozsahu a struktuře jejího stimulu. Likvidita je tak lehce dostupná, že dochází ke znepokojení a vládní rozhodnutí nenechat posílit juan komplikuje posun ekonomiky směrem ke spotřebě. Uvolněná monetární politika bohatých zemí však komplikuje utažení politiky v rozvíjejících se zemích, protože pokud by tak učinily, zvýšil by se příliv spekulativního kapitálu ze zahraničí.
Některé kroky zajišťující, aby se světová ekonomika pohnula směrem k udržitelnému oživení, jsou evidentní. Silnější juan by urychlil vytvoření nové rovnováhy v Číně a snížil by tlak na ostatní rozvíjející se trhy. Důvěryhodné plány střednědobých fiskálních škrtů by omezily riziko rostoucích dlouhodobých sazeb v bohatých ekonomikách. Jsou tu však i jasná negativa. Fiskální utahování by nyní zničilo oživení světové ekonomiky. A monetární politika, která dává smysl pro USA, zvýší problémy rozvíjejících se trhů. Vytvoření správných strategií exitu tak doprovází mnoho technických potíží. Navíc příklad zdanění bankovních bonusů v Británii ukazuje, že fiskální politiku bohatých zemí ovlivňuje zlost směrem k bankéřům a jim poskytnuté pomoci. V USA čelí Fed hrozbě ze strany Kongresu. A vysoká nezaměstnanost zvyšuje riziko obchodních sporů, zejména s Čínou.
Podle pesimistů tak můžeme v roce 2010 očekávat různé krize, počínaje krizí v oblasti státního dluhu (default Řecka?) a konče nárůstem protekcionismu (tarify USA zaměřené proti „nespravedlivému“ kurzu dolaru vůči juanu). Pravděpodobnější je však záplava menších problémů – od náhlého nárůstu výnosů dluhopisů (Británie před volbami) až po krátkozraká fiskální řešení (daň na finanční transakce) či stávky proti snižování platů (možné například u British Airways). Není to nic proti tomu, co se dělo před rokem, ale dost na to, aby to zklidnilo naše novoroční oslavy.
Zdroj: The Economist