Je to doslova jako s malými dětmi. Nejdřív je „nečmárej po zdi, nebo nebude večerníček“, pak následuje „testovací“ čmárnutí po zdi, zákaz večerníčku, hysterický záchvat dítěte a epizoda končí nalezením nějakého důvodu proč tedy tentokrát výjimečně ještě večerníček povolíme. Zatímco pak děcku vysvětlujeme, že ale příště už rozhodně ne, ono už vymýšlí, co na zeď zítra načmárá. Jde tak o typický příklad konfliktu mezi cíly v krátkém a v dlouhém období a morálního hazardu, který svým chování podstupujeme.
Obdoba této situace – morálního hazardu na trhu, je jasná – centrální banky, tito „lenders of last resort“ musí říkat: investujte, ale riziko si nesete sami. Ve chvíli, kdy se rizika zhmotní a změní rozvahy a výsledovky bank a dalších společností, je ale situace jiná. Příkladů je bezpočet, včetně současné situace na trzích a postoje Fed a BoE k ní. Během internetové bubliny v devadesátých letech minulého století se dokonce vytvořil názor, že existuje tzv. Greenspan Put. Tj.– investoři mají „opci“ na prodej svých aktiv Greenspanovi, neboli – Fed je v nejhorším zachrání a oni tak mají jistou určitou maximální hranici ztráty (či dokonce výnosu). Kam tato situace vedla, víme.
Rozumně odpovědět na to, zda by centrální banka měla podstupovat riziko morálního hazardu, lze velmi „jednoznačně“ – někdy ano a někdy ne. Pokud je alternativou další Velká deprese, asi bude lepší zaplatit cenu morálního hazardu a „vykoupit“. Pokud je alternativou zpomalení růstu, může být vykoupení hazardérů příliš velkou cenou. Příště totiž bude hůř tak, jak tito spekulanti budou podstupovat ještě rizikovější investice.
Na současné situaci je také opět vidět, jaký význam hraje „zabalení“ problému a jeho řešení – mluvení o tom, zda jde o krizi likvidity, či solvence, o rozdílu mezi změnou sazeb a přímou změnou objemů likvidity, o tom, že reálná ekonomika je zdravá, tudíž není proč ji penalizovat, atd. Tím nechci zlehčovat významné aspekty toho, jak, kdy a co akomodovat, respektive toho, jak se vypořádat s danou krizí. Otázkou ale je, nakolik jde z hlediska morálního hazardu pouze o hledání onoho „alibi“ - proč „nyní ještě ano, ale příště už určitě ne“. A hlavně - nakolik investoři tomuto alibi věří, či nakolik si budou myslet, že centrální banky jim tiše pro následující roky vypisují další put opce.
Akce centrálních bank ale nelze vidět ve vakuu ve smyslu tlaku, který je na ně vyvíjen. Ten je ze strany investorů, ze strany politiků a někdy i ze strany tisku (a tlače). Postoj všech zmiňovaných je ale často postojem „po mě potopa“ – jen ať to teď nekrachne, náklady morálního hazardu ponesou ti po mně.
V souvislosti s morálním hazardem a tím, kdo by měl platit za své chyby je pak namístě rozlišovat – např. do rizikových CDOs investující banka jsou její zaměstnanci, její management, její vlastníci a její věřitelé. Těmi, kvůli nimž centrální banka vykoupí banku z jejích potíží (za cenu, kterou pak platí všichni v dané zemi tím, že se zadělalo na ještě větší problémy v budoucnu), by ale neměli být vlastníci - investoři, a už vůbec ne management. V ideálním případě tak po pomoci centrální banky (ať přímé, či plošné) následuje změna vlastnické struktury a změna managementu v hazardujících společnostech. Nemusí přitom nutně dojít ke změněně majority, stačí aktivní minoritář, který koupil podíl při poklesu ceny akcií vyvolaném špatnými investicemi. Role hladce fungujícího trhu akcií a (managerské) práce jsou tak i zde k nezaplacení.