Warren Buffett minulý týden ukončil svůj „akviziční“ výlet po Evropě, ovšem bez toho, aby jmenoval potenciální cíle – firmy o které by měl zájem. Obecně uváděl, že má zájem o firmy s dobrým ROE (návratnost vlastního jmění), velmi malým, nebo žádným zadlužením a žádnou těžko pochopitelnou technologií. A hlavně – lidé ve firmě, kteří by mu nezpůsobovali „žaludeční potíže“.
Charakteristikou „jeho“ firem je tedy dobrá ziskovost a velmi malé riziko jak po operační, tak po finanční stránce. Pokud takové firmy najde (či už našel), a bude schopen je koupit za atraktivní ceny, svědčí to v první řadě o neefektivnosti našich (evropských) privátních, a/nebo veřejných trhů v Evropě, protože takovéto firmy by měly být pro investory první na ráně (a výhodu by měli mít ti domácí).
Uvádí se, že zatímco Buffett již podíly v zahraničních firmách získal, plnou kontrolu převzal jen nad jednou zahraniční firmou - Iscarem z Izraele. Co je na této transakci pozoruhodné, byl způsob provedení. Buffett údajně dostal od ředitele Iscaru Wertheimera dopis dlouhý něco přes jednu stránku – popisoval Iscar (podnikající v 61 zemích světa). Buffett se poté setkal se zástupci Iscara v Omaze a byla uzavřena dohoda o převzetí (tj. bez toho, aby navštívil firmu, či si nechal alespoň udělat její due dillience, či valuaci). Podobný přístup není výjimkou ani na jeho domácím trhu – FT např. popisuje jak získal firmu Furniture Mart od 89-leté majitelky. On jí dal šek a ona mu dala své slovo, že vše ve firmě je v pořádku.
Buffettův úspěch tedy není jen odrazem jeho schopnosti dobře posuzovat investice jako takové (tj. jeho 100% zaměření na fundament), ale i jeho schopnost zvládnout i „měkkou“ část investic – tj. zejména lidi a jejich vztahy. To, že se Buffett stal populárním a napodobovaným ohledně fundamentálního přístupu je faktem a je to dobré, snad ještě lepší by bylo, kdyby se stal „benchmarkem“ i pro tu druhou, mezilidskou, stránku věci.