Před časem jsme tu trochu přemítali nad tím, že monetární politika může mít prostor ke zlepšování, ale fiskální politika je ve srovnání s ní někde v době kamenné. Co by bylo pro monetární politiku skutečným novověkem? Jak by vypadalo její dokonalé fungování?
Fiskální rovina: Vraťme se na začátku ještě k politice fiskální. U ní se v základu dá hovořit o tom, jak „velká“ vůbec má být. Tedy jak velkou část ekonomiky má strukturálně – dlouhodobě vůbec představovat státní sektor. A pak je tu otázka možné snahy cyklicky vyhlazovat ekonomický cyklus. Pokud se zaměříme na ní, tak se minimálně dá říci, že zde jsou výsledky smíšené. Na nedokonalosti ukazují třeba Spojené státy už docela dlouhou řadu let: V době mimořádně nízkých sazeb a docela přesvědčivě slabší poptávky se dalo poměrně pádně argumentovat pro provedení některých investic do infrastruktury. Tyto projekty se ale rozjely ve velkém až v době, kdy se výrazně zvedly inflační tlaky.
Jinak řečeno, fiskální politika byla z cyklického hlediska úplně opačně. Byla silně procyklická – místo tlumení cyklu jej posilovala. Podobných případů bychom asi našlo více a proto se dá obrazně říci, že fiskální politika je stále v době kamenné. Mohlo by to až svádět k závěru, že v praxi prostě nejsme schopni jí proticyklicky využívat. A měli bychom se podobných pokusů radši vzdát. Princip je to ale podle mne podobný, jako když třeba někdo žehrá na to, že „peníze ničí člověka“:
Peníze jsou jedním z největších vynálezů v historii lidstva – představme si, kolik času bychom museli věnovat výměně různého zboží a služeb a za jiné zboží a služby v případě, že bychom je nepoužívali. Brambory za židle, židle za benzín… I tento vynález se ale dá zneužívat, dá se pokřivit jeho účel. Je lepší se ho kvůli tomu vzdát, nebo se naučit jej používat?
Monetární novověk? I u monetární politiky by se dalo teoreticky uvažovat o tom, že ta nejlepší je „žádná“. V té nejtvrdší formě by to znamenalo žádná „státní“ monetární politika. S tím, že různé soukromé subjekty by soupeřily se svou verzí peněz vyhrávaly by ty nejkvalitnější. Jinak řečeno, ty správné peníze a tudíž tu správnou monetární politiku by určoval trh. To není finance fiction, tento experiment svým způsobem probíhá už řadu let ve formě krypto aktiv.
Experiment může skončit klidně tak, že se skutečně rozšíří kryptoměna a bude používána paralelně s doposud běžnou formou peněz, nebo jejich digitální - centrálně bankovní verzí. Takový systém by mohl nést rysy toho nejlepšího z obou, ale nemusel by. Přejděme k další možné verzi monetárního novověku: „Žádná“ monetární politika může také na jemnější úrovni znamenat „žádná aktivní“, nebo spíše aktivistická“ monetární politika. Pak by byla nastavována na základě nějakého pravidla, jela by na autopilota.
Asi nejznámějším v této souvislosti zmiňovaným pravidlem je to Taylorovo. Bere do úvahy tzv. produkční mezeru a inflaci (obojí je propojené). Tedy cenové tlaky a to, kolik by ekonomika v principu mohla vyrábět vs. to, co aktuálně vyrábí. Třeba Fed v Atlantě modeluje tři různé verze tohoto pravidla (různé odhady produkčních mezer a různá měřítka inflace). Ty do roku 2020 ukazovaly výstupy znatelně vyšší, než byly tehdejší sazby Fedu. Po roce 2020, když byly sazby Fedu ještě u nuly, jeden odhad „navrhoval sazby až u 10 %. Celkově tak ze zpětného pohledu Taylorovo pravidlo správně indikovalo potřebu prudkého zvyšování sazeb v době, kdy je Fed držel mimořádně nízko. Pak se Taylorova pravidlo a skutečné sazby přiblížily, ale ne úplně, Jednu chvíli byly sazby na 3,9 %, jedna verze pravidla navrhovala sazby o něco níž, jiná znatelně nad 5 %.
Ukazují tak poslední roky, že by bylo lépe, kdyby se Fed prostě držel podobného pravidla? Na první pohled ano. Druhý pohled už je smíšenější. Třeba pokud se zaměříme právě na rozptyl současných doporučení od různých verzí Taylorova pravidla. Dodnes se také vede diskuse o tom, zda byly inflační tlaky z doby po roce 2020 hlavně nabídkové, či poptávkové povahy. Což je velký rozdíl – v druhém případě existují mnohem pádnější argumenty pro reakci centrální banky, než v prvním. Zejména pokud jde o přechodné nabídkové šoky („přechodnost“ je vůbec velkým monetárním tématem posledních let a občas tu o ní píšu). Je přitom samozřejmě otázka, jak dobře by nějaké pravidlo dokázalo rozlišovat mezi různými šoky – nabídka, poptávka, míra přechodnosti.
Už nyní je zřejmé, že jsme se minimálně ochomýtli o řadu věcí, o kterých by se dalo říci mnohem více. Snažím se to udržet v nějaké sumarizované formě, ale i tak je to na nějaké pokračování příště. Co třeba s monetární politikou (ne)udělá AI?