Nakreslil jsem si graf EUR/JPY, abych se podíval, jak se daří bývalé hvězdě let 2003-2008. Musel jsem konstatovat, že nic moc. Po brutálním pádu z druhé poloviny roku 2008 se sice vzpamatovala, ale do své vrcholné slávy má zatraceně daleko a dovoluji si vyslovit domněnku, že se na výsluní jen tak nevrátí. Diferenciál mezi japonskými úroky a úroky zbytku rozvinutého světa, na který je tento pár nesmírně citlivý, se totiž scvrknul prakticky na nulu a zřejmě tam zůstane ještě dlouhou dobu.
Graf EURJPY 1993 - 2009 (kliknutím na graf zvětšíte obrázek do nového okna)
Původcem vzedmutí grafu v letech 2003-2008 je svého času velmi populární „Japanese carry trade“, který by se dal zkráceně charakterizovat následujícím způsobem: prodávej japonský jen a kupuj všechno ostatní. Kořeny tohoto obchodu sahají do konce osmdesátých a začátku devadesátých let minulého století. Japonsko, zasažené recesí a krachem akciového a nemovitostního trhu, snížilo úrokové sazby na bezprecedentně nízké nominální hodnoty. Hedžové fondy začaly tuto skutečnost využívat jako první. Půjčovaly si jeny a konvertovaly je povětšinou do amerických dolarů, kterých dále využívaly pro nejrůznější spekulace. Z okrajové záležitosti se postupem času stává rozšířená praktika, jejíž zlaté časy nastávají právě v letech 2003-2008. Japonská měna je používána na financování všeho možného i nemožného počínaje subprime hypotékami, konče LBO. Tehdy také dostala své vznešené jméno „Japanese carry trade“. Obrat nastal v druhé polovině roku 2008. Credit crunch a monstrózní deleveraging finančního systému poslaly japonský jen strmě vzhůru. Bublina praskla. Pár EUR/JPY je pouhou ilustrací, jak drastický byl tento tržní posun.
Čtěte další sloupky autora:
Zmiňuji „Japanese carry trade“, jelikož se jedná o učebnicový příklad finanční bubliny, která neměla žádný reálný podklad, ale vznikla díky trvalému přebytku likvidity v jednom místě tekoucímu do okolí cestou nejmenšího odporu. Její prasknutí nezanechalo na tváři civilizace žádnou stopu (nepočítáme-li kyselé výrazy těch, kteří uvízli v jejích tenatech), narozdíl od dotcomové bubliny, či nespočtu jiných, z jejichž ruin povstala životaschopná ekonomická odvětví.
Proč se tak obšírně rozepisuji o bublinách? Jedna renomovaná banka nedávno uveřejnila zajímavou analýzu. Srovnávala v ní výkonnost akciových trhů emerging markets na počátku devadesátých let minulého století. Vyšlo jí, že burzy, jejichž tržní kapitalizace nepřekročila 5 mld. USD, vynášely investorům v průměru šestkrát více než burzy s kapitalizací převyšující tuto hranici. Předpokládajíc, že situace se bude v příštích letech opakovat, doporučuje svým klientům kupovat akcie na okrajových trzích současnosti, jakými jsou například burzy severní Afriky. Analýza je originální, ale co šokuje nejvíce, je posun v myšlení analytiků. Dříve bývalo dobrým zvykem klienty varovat před nebezpečím hrozícím na nelikvidních trzích, náchylných k fundamentem nepodloženým bublinám. Dnes, jak to tak vypadá, jsou taková místa aktivně vyhledávána a peníze investorů na ně směrována. Vzali jsme si z finanční krize nějaké ponaučení?