V letech před krizí probíhal závod o největší omezení regulace. Island by mohl být vítězem tohoto závodu, ale prohráli jeho občané. Nyní se do centra zájmu dostává globální koordinace regulace.
Banky v jakékoliv jurisdikci hrozí přesunem svých aktivit kamkoliv jinam, pokud dojde na tvrdá regulační opatření (nebo dokonce budou-li se po nich vyžadovat platby za část nákladů, které způsobily ostatním). Moderní finančnictví je svobodné odvětví, takže tato hrozba se přinejmenším částečně jeví jako věrohodná. Pokud budou v odlišných jurisdikcích platit jiná regulační opatření, bude existovat reálné riziko regulační arbitráže. Pokud se peníze přesunou k nejméně dobře regulovaným jurisdikcím, hrozí nebezpečí, že problémy, které měl globální finanční systém před krizí, přetrvají i nadále.
To jsou jedny z důvodů pro konsenzus ohledně potřeby globální koordinace. Ale vývoj ve vytváření efektivního globálního regulačního systému je značně pomalý. Fórum finanční stability (Financial Stability Forum), instituce vytvořená za tímto účelem po globální finanční krizi, udělalo málo – zřejmě příliš málo, aby zabránilo ještě horší krizi za dalších deset let. V současnosti je tato instituce pověřena vedením mezinárodního společenství směrem k novému regulačnímu režimu. Skupina 20 vedoucích ekonomik může doufat, že změna názvu na Radu finanční stability (Financial Stability Board) a několik nových členů něco změní; já bych s tím ale nepočítal. Možná se ti, kteří věří v mantru liberalizace, která byla zodpovědná za krizi a její rychlé rozšíření, naučili novým lekcím, ale způsob uvažování se tak snadno nemění.
Najdeme i další důvody k pesimismu ohledně rychlého dosažení efektivní globální koordinace. Zdá se, že priority se liší: Francie a Velká Británie kladly důraz na oblast motivace, Spojené státy zase na nebezpečí proprietary trandingu. Zatímco Mervyn King, guvernér Bank of England, a většina akademiků varovala před nebezpečím institucí, které byly příliš velké na to, aby padly, příliš propojené na to, aby padly nebo příliš korelované na to, aby padly, žádná vláda v G20 nechtěla obtěžovat své bankéře řešením těchto problémů - přinejmenším do doby, kdy prezident Obama rok po svém zvolení konečně navrhl nějakou akci ve Spojených státech. Stále zde nejsou efektivní návrhy v oblasti netransparentních OTC obchodů s deriváty.
Každá země navíc posuzuje návrhy s ohledem na to, jak ovlivní konkurenceschopnost jejího finančního systému; velmi často je cílem najít regulační režim, který poškodí konkurenty více než domácí společnosti. Finančnictví je významným hráčem a každá politika je lokální. To, spolu s rozdíly ve filozofii, znamená, že dohody se dosahuje jen obtížně.
Trvání na globální dohodě je v takové situaci receptem na paralýzu, kterou si bankéři přejí. Není náhodou, že právě oni mají nejhlasitější argumenty pro globálně koordinovaný přístup. Každá země ale zodpovídá za bezpečnost a stabilitu svého finančního systému a ekonomiky. Je mnohem lepší jednat nyní rozhodně a později regulaci harmonizovat. Jedná se jen o druhý nejlepší postup, který je ale mnohem lepší než třetí nejlepší alternativa, kterou je opožděná a neefektivní regulace.
Země, které půjdou touto cestou, budou cílem hrozeb rychlého odchodu bank do zahraničí. Pro ekonomiku důležité společnosti, které například půjčují firmám, se tak volně rozhodovat nebudou. Jakákoliv analýza nákladů a přínosů by jistě ukázala, že pokud chce nějaká jiná vláda riskovat nestabilitu, budiž, naším úkolem je zabránit nákaze z podobných špatně regulovaných oblastí. Žádná země jí nemůže zabránit úplně, nejlepší obranu však tvoří dobrá domácí regulace. Kvůli pokračující nestabilitě na globálních finančních trzích by nám mělo být jasné, že ji potřebujeme hned.
(Zdroj: Financial Times)