Pro dobře fungující ekonomiku je základem dobrý finanční systém. Dobrý finanční systém alokuje kapitál tam, kde může být co nejproduktivněji využit, a řídí riziko způsoby, které umožňují podniknout rizikovější projekty s vyšším výnosem. Tím, že se sníží rizika, jimž čelí jednotlivci a společnosti, např. prostřednictvím různých druhů pojištění, přispívá dobrý finanční systém k větší bezpečnosti a společenskému blahobytu způsobem, který se ve statistikách HDP ani nemůže plně zobrazit. Další funkcí finančního systému je zajištění platebního mechanismu, bez něhož by moderní ekonomika nemohla fungovat.
Dobrý finanční systém vykonává vše uvedené efektivně, neboli s nízkými transakčními náklady. Je důležité si uvědomit, že finanční systém z velké části není sám o sobě cílem, ale prostředkem k dosažení cíle a míra úspěšnosti finančního systému se musí nadále vztahovat k jeho úspěchu při plnění širších společenských funkcí. Inovace ve finančním systému, které mu pomáhají, aby tyto úkoly vykonal lépe a za nižší náklad, téměř jistě vedou ke zvýšenému sociálnímu blahobytu. Finanční inovace, jako je rizikový kapitál (venture capital), usnadňují tok financí do nových podniků. Jejich přínos zpochybňuje jen málokdo.
Můžeme se ale ptát, zda většina finančních inovací opravdu zlepšila výkonnost ekonomiky. Je jasné, že tyto inovace přispěly k současné ekonomické krizi a značně i ke zvýšení zátěže daňových poplatníků. Pouhá pomoc pro , která s nimi byla přímo spojená, stála daňové poplatníky téměř 180 miliard dolarů. Najdeme také dostatek důkazů, že tyto inovace mohou být užitečné při arbitráži v oblasti účetnictví, regulace a daní, tedy při činnostech, které mohou zvýšit zisky společností, které je používají, ovšem ne nezbytně výkonnost celé ekonomiky. Pomohly vládám a společnostem ukrýt jejich finanční aktivity před daňovými poplatníky a investory. A ti, kteří z podobných podvodů profitují, jsou ochotni za tyto inovace bohatě platit, což generuje zisky jejich tvůrcům, ale společnost jako celek ztrácí.
Paul Volcker řekl celou záležitost jasně, když uvedl: „Přeji si, aby mi někdo dal aspoň malý neutrální důkaz o vztahu mezi nedávnou finanční inovací a růstem celé ekonomiky.“ Souhlasím s ním. Podle závěrů mezinárodní Komise pro měření ekonomické produkce a sociálního pokroku dokonce i mírný růst, který jsme mohli pozorovat v Americe v době tzv. rapidní inovace před touto krizí, byl šarádou: 40 % korporátních zisků, které lze přisoudit finančnímu sektoru, bylo do značné míry klamem, účetní fikcí, která byla vyvážena ztrátami v následujících letech; a hodnota investic, z velké části v nemovitostech, byla zkreslena vysokými cenami uprostřed bubliny, k níž tato finanční inovace přispěla.
Neměli bychom být překvapeni, že tzv. inovace nepřinesla slíbené zvýšení reálného růstu. Finanční sektor je plný motivací (jak na organizační, tak na individuální úrovni) k podstupování nadměrného rizika a krátkozrakého chování. Mezi příjmy finančních institucí a přínosem pro společnost leží velká propast. Najdeme velmi rozšířené externality a problémy ve vztahu mezi akcionáři a managementem. Následky jsme viděli při Velké recesi, kterou finanční systém vnesl do světové ekonomiky. Je to odrazem samotné povahy inovací, které z velké části nebyly zaměřeny na zvýšení schopnosti finančního sektoru vykonávat jeho sociální funkce, ale na to, aby mohly zvýšit odměny managementu finančních institucí.
Některé z inovací by při správném použití mohly umožnit lepší řízení rizika. Ale, jak poukazuje Warren Buffett, deriváty byly finančními zbraněmi hromadného ničení. Bylo snazší je zneužít, než je použít správně. A pobídky pro zneužití se našly. S nimi bylo jednodušší provádět netransparentní transakce a nedostatek průhlednosti trhům nikdy k lepšímu fungování nepomohl. Některé finanční produkty zvětšily problémy informační asymetrie tím, že zvýšily problém morálního hazardu. Ve skutečnosti lze velkou část zvýšeného používání těchto produktů přisuzovat informační asymetrii a možná úmyslnému zneužití neinformovaných.
Co mě však znepokojilo, je odolnost některých vůči takovým inovacím, které by zlepšily schopnost finančního sektoru vykonávat své hlavní funkce. Například moderní technologie umožňuje vytváření výkonného elektronického platebního mechanismu, kde by např. transfer peněz z účtu zákazníka na účet prodejce stál nejvýše několik pencí. Přesto jsou poplatky ve většině zemí řádově vyšší. Coby člen rady ekonomických poradců prezidenta Clintona jsem viděl odpor k zavedení dluhopisů, jejichž výnos je indexován na inflaci a které chrání úspory jednotlivců na důchod od inflační nejistoty. Finanční sektor argumentoval tím, že jednotlivci tyto cenné papíry pouze nakupují a pak drží. To bylo dobré pro důchodce, kteří chtěli minimalizovat transakční náklady, ne však pro finanční sektor, který je chtěl maximalizovat.
Správný druh inovace by zjevně finančnímu sektoru pomohl plnit jeho hlavní funkce. Kdyby pak tento finanční sektor plnil dané funkce lépe a za nižší náklady, téměř jistě by přispěl k růstu a společenskému blahobytu. To však z velké části není ten druh inovace, který jsme tu měli. Regulační reforma není důležitá pouze k tomu, aby zajistila, že ekonomika neprodělá další krizi. Lepší regulace by měla pravděpodobně zaměřit kreativitu ve finančním sektoru směrem, který vede k většímu přínosu pro společnost.
Autorem článku, který byl součástí diskuse o přínosu finančních inovací, je Joseph E. Stiglitz.
Zdroj: The Economist