Pojem dvojrychlostní Evropa není nový. Nakonec proč by se měly na tomto tolik různorodém kontinentu všechny země pohybovat stejně? Hnací silou za evropským projektem je ale integrace a tento směr se musí udržet, tvrdí jeho horliví zastánci. Ve světle dluhové krize se však jedná o velice pochybný předpoklad.
Starý argument pro vstup do unie spočíval v tom, že nové země by získaly mnoho výhod, včetně poklesu sazeb na úroveň Německa, národní účty řeckého typu a vysoké výdaje spojené s rozhazovačnými sociálními programy. Nyní mohou zájemci o vstup rozjímat o Irsku a jeho ekonomickém kolapsu, který prohloubila nemožnost devalvace měny.
Po dluhové krizi je jasných několik dalších věcí. Pokud nedojde k nepředvídatelné explozi, jednotná měna se nerozpadne. Jakákoliv země opouštějící unii by měla své dluhy denominované v eurech. Pokud by se pokusila o znovuzavedení své měny, klesla by jako kámen a její dluhy by dramaticky vzrostly. Nebyla by schopna získávat finance z trhu. A doplatili by na to i držitelé dluhopisů v Německu a Francii. Členové unie jsou tak svázáni dohromady. Země v unii také budou muset více propojit své finance. A nakonec se budou muset jednotlivé rozpočty a výdaje jednotlivých zemí schvalovat na federální úrovni.
Vzniká tak Evropa složená ze dvou bloků. Země v měnové unii se budou stále více přibližovat, ty vně unie ne. Za nějaký čas to bude vyžadovat změny v Evropské unii. Na to ale budou třeba pádné argumenty a vůdci.
(Zdroj: WSJ)