Reakce vedení eurozóny na klíčové události posledních dvou let byla vždy stejná. Počínaje prvními známkami potíží v Řecku a přes rozšíření problémů na Portugalsko a Irsko až po růst rizikových spreadů u Španělska a Itálie udělalo pokaždé jen nutné minimum, kterého bylo třeba na odvrácení okamžitého kolapsu. Nikdy ale nepřišlo celkové řešení, namísto toho jsme slyšeli ujišťování o solvenci Řecka, silném fundamentu Španělska a Itálie a bezrizikovosti aktiv bank, jejichž CDS překročily 500 bazických bodů. To silně podkopalo důvěryhodnost těch, kteří stojí v čele měnové unie.
Existují mnohé rozdíly mezi podzimem 2008 a současnou situací. Každý, kdo studoval nedávnou historii, by ale měl vědět, že krize, která se v jeden moment zdá nemyslitelná, se může rychle stát nevyhnutelnou. Nová šéfka MMF Christine Lagarde už jmenovala tři principy, které musí evropské řešení obsahovat. Prvním z nich je to, že řešení musí být založeno na tom, jaký je cílový stav monetárního systému za několik let.
Rudiger Dornbusch říkal: „V ekonomii trvá vývoj déle, než jsme se domnívali. Pak ale události proběhnou rychleji, než jsme si mysleli, že proběhnou.“ To je i případ tlaků, které se v eurozóně vytvořily kvůli tomu, že je zde spojeno několik zemí s nezávislou fiskální politikou a bankovní regulací. K předkrizovému stavu se nelze vrátit, a je jasné i to, že sebenaplňující se krize důvěry se stává ničivou v případě, kdy banky a jednotlivé země nemají přístup k věřiteli poslední instance. Pokud má společná měna přežít, musí se zvýšit společná finanční podpora stability členských zemí unie a zároveň se musí snížit jejich finanční autonomie.
Christine Lagarde má pravdu i v tom, že evropské banky nejsou dostatečně kapitalizované. I při relativně optimistickém scénáři ohledně vývoje na trhu vládních dluhopisů a ekonomického růstu jsou podobně problematické jako americké banky v létě roku 2008. Bohužel ale jejich velikost mnohem převyšuje ekonomiku jednotlivých zemí. Je čas na realistické zátěžové testy a na zvýšení kapitálu tržní cestou, či z veřejných peněz.
A pravda je i to, že nutná je stimulační politika. Teorie o expanzivním fiskálním utahování pozbývá důvěryhodnosti s každým dalším měsícem, namísto ní potřebuje Evropa strategii růstu. Zároveň je ale nutný plán na dlouhodobé snížení deficitů, tam, kde již neexistuje důvěra, se deficity musí snížit ihned. Podpora růstu v Evropě však znamená celkovou fiskální i monetární expanzi. To ukazuje i americká zkušenost, kde nedostatečná poptávka snižuje růst. Pochopit to musí zejména Německo – pokud si budou jiné země méně půjčovat, bude ono schopno poskytovat méně půjček, což znamená i menší obchodní přebytek.
Problémy Evropy mohou narušit růst celé globální ekonomiky, všechny země tak musí trvat na tom, že je Evropa vyřeší.
Uvedené je výtahem z „The world must insist that Europe act“, autorem je Lawrence Summers, profesor ekonomie na Harvardu.
(Zdroj: FT)