Ekonom Lawrence Summers na stránkách FT vypočítává lekce, které by zástupci zemí G20 na setkání v Cannes neměli ignorovat:
1. Vágní programová prohlášení, která se snaží obnovit stabilitu bez větší snahy o řešení problémů, věci pravděpodobně ještě více zkomplikují. Příkladem jsou opakované pokusy eurozóny o ukončení krize či první plán na řešení krize v USA představený Timem Geithnerem. Úspěch naopak představoval program TARP v USA, stimulační kroky Číny či snaha Švýcarska o stabilizaci kurzu své měny. Zde šlo o jasné kroky, které byly silnější než minimum vyžadované pro stabilizaci dané situace.
2. Pochybná tvrzení nakonec jen podkopou důvěru. Ti, kteří popírají evidentní, nebo tvrdí něco, co nemohou vědět, zpochybňují svá prohlášení. Jako příklady lze uvést tvrzení regulátorů v roce 2008, že banky mají dostatek kapitálu, tvrzení, že Spojené státy procházejí oživením, nebo že Řecko nespěje k defaultu. Stejně tak platí, že čím dříve uznáme, že dosavadní návrhy na zapáčení záchranného fondu eurozóny jsou nesmyslné, tím dříve bude krize vyřešena.
3. Snížení systematického rizika finančního systému není pro obnovení růstu dostačující. Americké úvěrové trhy se na konci roku 2009 dostaly zhruba do normálního stavu, slabá poptávka ale přetrvává a růst není dostatečný na snížení nezaměstnanosti. I pokud se Evropě podaří zlepšit svou finanční situaci, je těžké představit si, co bude motorem růstu v zemích, které svou fiskální politiku utahují. Slabá ekonomika pak omezí poptávku po exportech a banky s vyššími kapitálovými poměry mohou snížit nabídku úvěrů.
4. Největším rizikem, které přináší krize vládního zadlužení, je pomalý růst a deflace. Problémy Španělska a Irska pocházejí z kolabující ekonomiky a finančního systému. U zemí, kde sazby vysoce převyšují nominální růst ekonomiky, je snížení poměru dluhu k HDP nemožné.
5. Výraz „expanzivní fiskální utahování“ znamená v současné době protimluv. Někdy utahování takto funguje - klasickým příkladem je Kanada v 90. letech. Ta ale začínala s vysokými sazbami, měla rychle rostoucího souseda a nechala oslabit svou měnu. Nyní sazby leží nízko, a pokud Čína a Německo nezmění svou politiku, na rychlé sousedy se spoléhat nemůžeme. Zadlužené země eurozóny nemohou oslabit měnu směrem ke svým hlavním obchodním partnerům. I příklad Británie ukazuje, že fiskální utahování vede ke kontrakci ekonomiky.
Zdroj: FT