Zdá se, že krize v eurozóně se blíží svému vrcholu. Řecko se nachází na pokraji defaultu a neslavného odchodu z eurozóny, Itálie zase stojí na hranici, za kterou již nebude schopna získávat finance z trhu. Problémy jsou ale mnohem hlubší – mají strukturální povahu a ovlivňují alespoň čtyři další ekonomiky: Irsko, Portugalsko, Kypr a Španělsko.
Během posledních deseti let byly země PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) spotřebitelem eurozóny první a poslední instance. Její jádro (Německo, Nizozemí, Rakousko a Francie) bylo zase výrobcem první a poslední instance, když utrácelo méně, než jaké byly jeho příjmy, a dosahovalo neustále se zvětšujících přebytků běžného účtu. Tyto nerovnováhy podporovalo od roku 2002 i silné euro a rozdíly v reálných směnných kurzech a konkurenceschopností uvnitř eurozóny.
Jednotkové náklady práce v Německu a dalších zemích jádra klesaly, což vedlo k reálné depreciaci a rostoucím přebytkům běžného účtu; v zemích PIIGS však probíhal opačný proces. V Irsku a Španělsku došlo k propadu úspor soukromého sektoru, přišla bublina na trhu s nemovitostmi živená nadměrnou spotřebou. V Řecku, Portugalsku, Itálii a na Kypru zase rostly fiskální deficity, které zhoršovaly vnější nerovnováhu. Výsledný vysoký objem veřejného a soukromého dluhu se stal nezvladatelný ve chvíli, kdy praskla bublina na trhu nemovitostí (Irsko a Španělsko) a již nešlo udržet deficity běžného účtu, fiskální nerovnováhy či obojí.
Nejlepší volbu by nyní znamenala symetrická reflace spojená s úspornými kroky, strukturálními reformami a uvolněnou monetární politikou ECB. Došlo by k prudkému oslabení eura, které by obrátilo deficity běžného účtu do přebytků. Fiskální stimulace v jádru eurozóny by vyvážila úsporné balíčky na periferii. ECB a Německo ale prosazují jiný postup, který vyvolává deflaci a recesi. Jde o fiskální utahování, strukturální reformy na podporu produktivity a snížení jednotkových nákladů práce a reálnou depreciaci prostřednictvím poklesu cen.
Ovšem i strukturální reformy představují v krátkém období negativní faktor, protože vyžadují propouštění, uzavírání ztrátových firem a postupnou změnu v alokaci kapitálu a práce do nových odvětví. A i kdyby ceny a mzdy na periferii v následujících letech klesly o 30 % (což by bylo pravděpodobně sociálně neúnosné), reálná hodnota dluhu by prudce vzrostla a došlo by ke zhoršení solvence vlády i soukromých dlužníků.
Jednoduše řečeno, periferie eurozóny momentálně čelí paradoxu úspor: Pokud je zvýší příliš mnoho a rychle, přijde další recese a dluhy budou ještě méně udržitelné. A tento paradox dnes ovlivňuje i jádro. Pokud tomu tak bude i nadále, periferie začne zvažovat třetí možnost, tedy default a odchod z eurozóny. To by jí umožnilo obnovit růst a konkurenceschopnost oslabením národních měn.
Neorganizované rozdělení eurozóny by ale samozřejmě znamenalo šok podobný kolapsu Lehman Brothers, možná ještě horší. Vyvstává tu tak čtvrtá a poslední možnost: Uplácení periferie, aby zůstala ve stavu pomalého růstu a malé konkurenceschopnosti. To znamená vysoké ztráty z investic do veřejného i soukromého dluhu a enormní transferní platby, které zvýší příjmy periferii, zatímco její produkt bude stagnovat. Takové permanentní platby jsou ale v eurozóně s Němci a Řeky takovými, jací jsou, nemožné.
Současný chaos v Řecku a Itálii je tak možná první známkou toho, co přichází. Pokud v ní nedojde k posunu k větší ekonomické, politické a fiskální integraci, deflační recese povede s jistotou k jejímu chaotickému rozdělení.
Autorem je Nouriel Roubini.
(Zdroj: EconoMonitor)