Vládní dluh představuje výsledek vládních výdajů, které nebyly kryty daňovými příjmy. Má-li být tento dluh splacen, znamená to, že daňoví poplatníci v budoucnu zaplatí za výdaje minulosti. Pokud splacen nebude a přijde default, tíha splácení dluhu se přesune z daňových poplatníků na držitele vládních dluhopisů. Jestliže dojde k defaultu v případě firmy, bereme to jako důkaz jejího špatného podnikatelského modelu. V případě vlády jde ale jednoduše o to, najít někoho jiného, kdo za výdaje zaplatí.
V uzavřené ekonomice tohle hledání není lehké, protože i investoři jsou občany stejně jako daňoví poplatníci. Například v Japonsku je většina dluhu držena domácími investory a neexistuje tak velký rozdíl mezi defaultem a zvýšením daní (jde o zjednodušený příklad, protože Japonsko je otevřenou ekonomikou a ne každý daňový poplatník drží dluhopisy ve výši odpovídající jeho příjmům). Naopak Řecko může relativně snadno přenést tíhu nákladů na někoho jiného do zahraničí.
Pokud si ale vláda půjčuje ve vlastní měně, nastává třetí možnost - tištění peněz. V principu není rozdílu mezi touto cestou a dvěma předchozími – je nutno získat zdroje od někoho jiného. Tištění peněz vede ke snížení dluhů inflací a může být tedy vnímáno jako zdanění těch, kteří drží aktiva s danou nominální hodnotou. V uzavřeném systému se ani u jedné možnosti nelze vyhnout tomu, že se odejmou prostředky vlastním občanům; v určitém smyslu jde pak jen o rozhodnutí, jak přerozdělit zdroje.
V otevřené ekonomice může být vláda schopna zabrat zdroje ze zahraničí tím, že se default bude týkat i zahraničních investorů. To může být jednodušší z hlediska domácí politiky, poškodí se však mezinárodní důvěra. V některých zemích může být přijatelnější zvýšení daní než vyšší inflace, jinde tomu bude naopak. Z ekonomického hlediska to může skončit tak, že platit budou ti samí, jde jen o to, v jaké formě je nejlehčí jim zaslat účet.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse)