Žádná právní úprava na světě není a nikdy nebude dokonalá. Platí to i pro zmíněný zákon. Přesto si ale myslím, že zákon o trestní odpovědnosti firem by měl být v Česku přijat. Důvodem nejsou jen závazky České republiky vůči EU, případně Radě Evropy, které po nás deliktní odpovědnost firem požadují.
Vraťme se ještě na okamžik k minulému dílu seriálu o tomto zákoně, v němž se rozebírala trestní odpovědnost firem v zahraničí. Stejně jako v nynější kritice českého prezidenta převládal na přelomu 17. a 18. století v Anglii názor, že trestní odpovědnost organizací je nepřípustná a že je vždy nutné trestat konkrétního viníka, to znamená fyzickou osobu.
Toto přesvědčení však bylo záhy překonáno a již od poloviny 19. století lze v rámci anglosaského systému sledovat počátky moderní trestní odpovědnosti právnických osob. Není tedy úplně pravda, že – jak Václav Klaus ve svém zdůvodnění uvedl – zavádění trestní odpovědnosti právnických osob je „módní tendence“, protože její historické kořeny sahají poměrně hluboko.
Podhoubí pro opakovanou kriminalitu
S Václavem Klausem lze ale do jisté míry souhlasit v tom smyslu, že pozice trestní odpovědnosti firem je v kontinentální právní úpravě nesrovnatelně slabší než v anglosaském právním systému. Současné tendence kontinentální Evropy (Nizozemí, Dánsko, Francie, Německo, Finsko, Belgie, Slovinsko, Norsko aj.) jsou však jednoznačným důkazem toho, že i v těchto zemích se společenská situace mění a původně spíše anglosaský institut se začíná objevovat i v jejich právních řádech.
Firmy dnes často vystupují jako instituce, jejichž prostřednictvím je páchána velmi závažná trestná činnost. Postih konkrétního člověka se v této situaci nemusí jevit jako dostatečně účinný, neboť ve složité struktuře firem se nemusí podařit zjistit individuálně odpovědnou osobu.
Smyslem zákona ale není ani tak nahrazování trestní odpovědnosti fyzických osob v případě, kdy nezákonné jednání nejsou orgány činné v trestním řízení schopné dokázat konkrétnímu člověku, jako spíš to, že za plánované a schválené protiprávní jednání korporace nemá odpovídat pouze vykonavatel její vůle, ale i korporace jako taková. A to zejména tehdy, má-li právnická osoba z nezákonného jednání majetkový prospěch.
Skutečnost, že v současném systému nelze postihnout odpovědnou firmu, může navíc vytvářet vhodné podmínky pro to, aby se firmy nezákonných kroků dopouštěly opakovaně. Takové situaci je nutné předejít, o což se snaží zamýšlená právní úprava. Samozřejmě, ani rozšíření odpovědnosti na právnické osoby nemusí přinést požadovaný efekt. Kdyby však nový zákon páchání trestní činnosti firem alespoň částečně omezil, lze ho považovat za úspěšný.
Jinde v Evropě bez problémů
Kritika, že v zavádění trestní odpovědnosti firem lze spatřovat pouze „módní tendenci“, se dá odmítnout ještě z jednoho důvodu. Trestní odpovědnost firem není odpovědností objektivní, to znamená bez ohledu na zavinění, a snahou nového zákona rozhodně není postih nevinných.
Odpovědnost právnických osob je založena na přičitatelnosti trestného činu. Přichází v úvahu tam, kde dojde jednak k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jednak k deficitu v kontrolní či řídící rovině právnické osoby. A to buď ve formě zaviněného spáchání trestného činu osobami v řídícím či kontrolním postavení, nebo ve formě zaviněného nedostatečného dohledu, kontroly či organizace.
Přijmout názor prezidenta republiky by znamenalo přiklonit se k variantě deliktního postihu firem v rámci správního práva. Jak již bylo uvedeno v předchozím článku tohoto miniseriálu, nedomnívám se, že se jedná o vhodnou variantu. A to i přesto, že tento model je bez větších obtíží uplatňován v Německu. Trestní právo totiž nabízí nepochybně řadu účinnějších prostředků pro sankcionování firem. Na místě dle mého názoru nejsou ani obavy z možných potíží při aplikaci nového zákona. Jako důkaz bezproblémovosti fungování těchto zákonů poslouží většina zemí Evropy, které už mají odpovědnost firem zavedenou.