Pravděpodobně nejčastější otázka, kterou já a moji kolegové tento týden od klientů dostáváme je: „Co si myslíte, jak to v pátek dopadne“? Tím „to“ je samozřejmě myšlen probíhající summit Evropské unie, který si (jako již mnohokrát) vytkl za cíl vyřešit třicet či čtyřicet let kumulované dluhy jedním šmahem. Abstrahuji nyní pro zjednodušení od toho, že nejčestnější odpověď by byla „vůbec nic“ a pokusím se s Vámi na toto téma sdílet několik myšlenek.
Primárním problémem je vůbec kvalita informací, které se během tohoto týdne stávaly podkladem pro často velmi obšírné analýzy. Osobně nemám ve svém okolí nikoho, kdo by se uvedeného setkání účastnil (stejně jako většina analytiků a komentátorů) a byl by mi schopen poskytnout jasné, přesné, vyčerpávající a hlavně nezkreslené informace. Všichni svá tvrzení a své hypotézy zakládají na více či méně předžvýkaných a přežvýkaných televizních, novinových a webových textech. Ty jsou pro změnu založené na útržcích tiskových prohlášení, rozhovorů nebo kuloárních informací předsedů vlád, jejich ministrů či náměstků. Prostor pro chybu nebo (záměrnou?) dezinterpretaci je proto obrovský a je namístě ptát se, zda má snaha tyto informace analyzovat vůbec nějaký smysl.
Druhá lapálie je spojená s podstatou summitu jako takového. Principálně jde o setkání politiků s výsostně politickým podtextem, nikoliv o pragmatické jednání ekonomů. Americký STRATFOR před nějakou dobou vyjádřil názor, že eurozóna se z ekonomických důvodů nikdy nerozpadne, protože důvody jejího vzniku byly politické a nikoliv ekonomické. Pouze za předpokladu politického „drolení“ je podle STRATFOR možno připustit také rozpad „měnové“ eurozóny. Nikdo totiž ještě nikdy neviděl politika nebo byrokrata, který by si dobrovolně podřezával větev, na které sedí. Současně je však pravdou, že Německo má v podstatě poprvé od konce války reálnou možnost zformovat Evropu podle toho, jak chce. Kdo platí, ten poroučí. A panické poskakování Nicolase Sarkozyho kolem německé kancléřky Angely Merkelové rozhodně není důkazem geopolitického významu Francie – jde naopak o panickou obavu francouzského prezidenta, aby nebyl „stranou dění“. Pokud by k tomu totiž došlo, Francie by se stala (minimálně přeneseně) součástí jihovýchodního bloku zemí Evropské unie a to je to poslední, co by N. Sarkozy chtěl. Jako hlava celého summitu by byl rád vnímán on, krkem je však bezpochyby Německo.
Třetí faktor, který nelze opomíjet, jsou zištné motivy. Ideje jsou sice hezká věc, ale v současné postindustriální společnosti jsou mnohem významnějším hybatelem dění prachy. Historickým faktem je pak velmi těsná vazba evropského bankovního sektoru a národních vlád. Kultura financování podnikatelských subjektů prostřednictvím kapitálového trhu je doménou druhé strany Atlantického oceánu, v Evropě si to děláme tak „nějak po svém“. Mnoho evropských bank začalo svoji komerční dráhu výhodnými půjčkami státům a vládám v období napoleonských válek, od té doby se míra „vzájemnosti“ v zásadě jenom upevňovala. Kontinentální bankovní sektor (a jemu přidružené subjekty) patří mezi největší věřitele států a je nabíledni, že všechen ten politický křik o „rozpadu Evropy“ je jenom parafráze výkřiku „zachraňte naše bilance“. Solidarita se slabými je sice hezká věc, ale z celé debaty se časem malinko vytratil jeden důležitý bod – nikdo nikdy nenutil vlády Řecka (nebo kterékoliv jiné země) utrácet nad své možnosti. Konspirátoři budou argumentovat tím, že za vším je spiknutí globálního kapitálu, ale já budu pro účely tohoto textu (nejspíše naivně) považovat představitele států za svéprávné a zodpovědné jedince. Mě je v principu taky jedno, jestli se švagr zadluží až po uši – já jsem ho k tomu nenutil a nevím, proč bych měl být solidární s jeho nezodpovědností.
Za nejpravděpodobnější výsledek dnešního jednání tak považuji „dohodu o tom, že se dohodneme“. Tlaky na oslabení národní suverenity ve smyslu jakéhosi před-souhlasu EU s národními rozpočty budou nepochybně růst, opět je však nutné připomenout, že například takové Řecko má s „modifikováním“ rozpočtových údajů (za vydatné pomoci banky Goldman Sachs) poměrně bohaté zkušenosti. Lze dovozovat, že v případě smluvně zakotvených sankcí nebudou případní hříšníci příliš váhat.
Ať se na to dívám z jakéhokoliv konce, stále se tak nemohu zbavit dojmu, že všechny dosavadní summity (nádherné slovo, setkání či sjezd už nejspíš nezní dost vznešeně) jsou jenom ztrátou času a peněz. Přírodní zákony nelze z definice nikdy „občůrat“ a stejně jako nemůže být pořád jenom léto, není reálné očekávat nekonečný ekonomický růst. Systém si občas musí oddechnout, neproduktivní byznysy musí zdechnout a zdroje se musí uvolnit pro projekty nové, čerstvé a inovativní. Čím déle se této situaci budeme vyhýbat, tím větší náraz do zdi nás čeká…
Mimochodem, hezký advent přeji!