tvrdí, že zlato svým výstupem na nová reálná maxima poskytuje klasický signál strachu na trzích. V současném ekonomicko-společenském kontextu by takový pohled alespoň na první dobrou dával smysl – inflace nejen v USA stále znatelně vzdálena cíli, celníci v plné polní a další kreativní politické nápady…. Jenže je tu jedno velké „jenže“, jemuž bych se dnes chtěl spolu s pár dalšími souvisejícími úvahami věnovat.
Obrázky s vývojem cen zlata se to již nějakou dobu docela hemží, příčina je v jejich růstu nominálním i reálném. Jak jsem uvedl, DB k tomu svému grafu přidává komentář o klasické známce strachu:
Ač by onen komentář na první pohled dával smysl, je zřejmé, že řada dalších trhů strachem netrpí. Asi nejvíce je to znát na amerických akciích, ale i řada jiných akciových trhů je se svými valuacemi více či méně nad historickými standardy. Třeba pak odhaduje rizikové prémie na amerických akciích pod 3 %, což je hluboko pod nějakými historickými standardy (5 – 6 %). Dalo by se teoreticky uvažovat o tom, že riziko je nyní vysoko, ale investoři si za něj nechtějí nechat zaplatit (nízké prémie). Ale do toho bych se asi nepouštěl.
Interpretovat jako známku vysokého rizika výnosy vládních dluhopisů je nyní (stejně jako jindy) také ošemetné. Ty desetileté jsou u 4 %, takže bychom alespoň na první pohled mohli říci, že žádný velký strach z inflace v nich odražen není. Pokud bychom přijali velmi jednoduchý pohled na nějaké rovnovážné výnosy, tak by mohly odpovídat nominálnímu růstu ekonomiky. A současná 4 % by pak mohla sedět na 2 % reálný růst a 2 % inflaci, což je v podstatě ekonomické ekvilibrium (před nějakým efektem AI a dalších technologií, který by ale měl působit pozitivně a protistrachově).
Číst současné výnosy dluhopisů jako známku strachu by snad šlo ve vztahu ke scénáři stagflace. Přesněji řečeno utlumenějšího růstu a vyšší inflace. Což jsou síly působící na výnosy protichůdně, ale obě riziko podporující. Na výnosy ale zřejmě působí i fiskální situace a výhled (i když možná ne tak dramaticky, jak někteří tvrdí). Celkově tedy příběh, ve kterém si každý najde to své. Tj. příběh nejednoznačný.
Směřuji ale hlavně k tomu, že nedávno jsem zde poukazoval na to, že na nějaké velké obavy a riziko neukazují jen cenové a výnosové úrovně, ale (možná hlavně) mimořádně nízká volatilita na trzích. Počínaje akciemi, přes dolar až právě po dluhopisy. S tezí o mimořádném strachu indikovaném zlatem by to šlo skloubit jen nějakým konceptem nízkovolatilních obav. Který by byl docela ojedinělý, ale ne nemožný.
Zlato je přitom aktivem, které také doprovází celá řada teorií a „pravidel“ o tom, jak funguje jeho cena. Nyní se třeba hodně hovoří o vlivu centrálních bank, ale i zaběhnutá dlouhodobá „pravidla“ v sobě mají hodně prostoru pro různou intepretaci. Za ta hlavní jsou asi považována následující: Zlato roste během období vyšších obav a během vyšších inflačních tlaků (a klesá bez nich). Jenže co když jsou vyšší obavy spojeny s deflačními tlaky v ekonomice?
Na zlato by pak podle této logiky měly působit protichůdné síly – na jedné straně vyšší riziko/nejistota, na straně druhé dezinflace. Samostatnou kapitolou jsou pak úvahy o vlivu likvidity. Na jedné straně může být intuitivní pozitivní vztah. Ale co když roste likvidita, ale v ekonomice vládne stále dezinflace, či dokonce deflační tlaky? Opět dvě protichůdné síly a scénář, který není jen finance fiction.
Pokusy o interpretaci dění na trzích mohou mít smysl čistě proto, že to někoho baví. Z hlediska dalšího dění pak správná/smysluplná intepretace dění současného může někdy dávat nějaké indikace dalšího směru. Někdy, či mnohdy je ale podle mne vhodná nemalá dávka toho, co snad lze nazvat tržní pokorou. Tedy vědomí, že prostě nevíme, proč se něco děje.