Následujícím řádkům by měly věnovat pozornost zejména stavební společnosti. Představme si poměrně obvyklou situaci. Zákazník - podnikatel projeví zájem o stavbu nebo rekonstrukci své provozovny nebo výrobních či skladových prostorů. Vzhledem k rozsahu projektu je sepsána písemná smlouva o dílo. Ta obsahuje obvyklé ustanovení, že smlouvu lze měnit pouze písemnými dodatky. Při stavbě či rekonstrukci postupujete podle projektové dokumentace až do doby, než si objednatel vzpomene, že by rád v jedné místnosti použil kvalitnější materiál a v druhé by zase něco upravil.
Požadavek objednatel konkretizuje při společné obhlídce stavby, při níž je přítomen i stavbyvedoucí a projektant, později jej navíc potvrdí emailem. Vy s víceprácemi souhlasíte a provedete je, neboť spolupráce s objednatelem zatím probíhá bez problémů po všech stránkách. Mimo to máte v ruce e-mail i svědky, takže pro vás nebude problém objednávku víceprací případně prokázat. Pokud si však myslíte, že na první pohled pouze formální změna smlouvy by byla zbytečná ztráta času, tento omyl váš může přijít hodně draho.
U soudu úspěch nečeká
Pokud „formální“ dohodu o změně smlouvy o dílo řádně nesjednáte a objednatel nebude ochoten vícepráce uhradit, nebudete mít nárok ani na korunu z prací provedených mimo původní dohodu a objednatel se může spokojeně usmívat, neboť má vícepráce zdarma. A pokud to nechcete slyšet oficiálně, raději se ani neobracejte na soud, ušetříte tím další náklady. Překvapeni? Určitě nejste jediní.
Důvod spočívá v neplatné dohodě o změně smlouvy o dílo. Obchodní zákoník totiž vyžaduje, aby se strany o rozšíření či změně díla platně dohodly. Jen tehdy bude mít zhotovitel nárok na zaplacení víceprací. Z našeho případu je patrno, že změna smlouvy o dílo vyžadovala písemnou formu. Ta však splněna nebyla, ke změně smlouvy o dílo nedošlo, a tak ani zhotovitel nemá nárok na uhrazení víceprací.
Toto vystřízlivění čas od času připomíná také Nejvyšší soud. Například nedávno, kdy posuzoval případ podobný výše popsanému. V dané věci zhotovitel - žalobce provedl pro objednatele - žalovaného vícepráce nad rámec ujednání ve smlouvě o dílo. Že tak skutečně učinil a navíc na objednávku objednatele, připustil před soudem i sám objednatel. Problém byl opět v tom, že strany si provedení víceprací nesjednaly formou platné dohody o změně díla.
Nejvyšší soud konstatoval, že k příslušné změně smlouvy o dílo nedošlo, a nelze tak požadovat po objednateli zaplacení ceny za poskytnuté vícepráce. Zdůraznil, že ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda o změně smlouvy o dílo.
Proč nestačí důkazy ani svědci?
Jak vidět, případ neúspěšného zhotovitele u Nejvyššího soudu je podobný tomu našemu i v důsledcích. S tím rozdílem, že zhotovitel-žalobce nebyl před tímto neúspěchem varován anebo jej nebral v úvahu. Při čtení obou případů může čtenáře zarazit kategorický závěr bez bližšího vysvětlení. Vždyť vícepráce byly provedeny se souhlasem objednatele a navíc to o tom existovaly i důkazy. Pokud tedy případ nešlo posoudit jako platnou změnu smlouvy, nemohlo dojít k platnému uzavření nové smlouvy? Případně neměl mít zhotovitel nárok na zaplacení víceprací v rámci vypořádání bezdůvodného obohacení?
Nechme stranou otázku posouzení víceprací coby samostatného díla, kterou nelze zobecňovat, neboť závisí na povaze díla v konkrétním případě. Jenom pro pořádek zmiňme, že v ilustrovaných případech vícepráce povahu nového díla neměly.
Námitka bezdůvodného obohacení vzhledem k neplatnosti změny smlouvy o dílo se na první pohled zdá být opodstatněná. Kdo by však vsadil na její důvodnost, u soudu by narazil. Nejvyšší soud již dříve rozhodl, že pokud nebyly splněny smluvené podmínky pro úhradu víceprací, jež nelze považovat za samostatné dílo, nelze tento nedostatek nahradit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Provedení nesjednaných víceprací totiž není plněním bez právního důvodu a není ani plněním z neplatného právního úkonu.
Je otázkou, nakolik je takové řešení spravedlivé, neboť nedůslednost obou stran jde fakticky pouze k tíži zhotovitele. Zatím se však zdá, že Nejvyšší soud to s uvedeným přístupem myslí vážně. Nezbývá tedy než doporučit při provádění díla důkladnější a opatrnější přístup, a to i za cenu nadměrného formalismu, který v obchodních vztazích není zrovna v oblibě.