Ekonom Tim Taylor na stránkách The Conversable Economist připomíná období, kdy Spojené státy postihl nedostatek kaučuku. Ten představoval strategickou surovinu a země se snažila situaci řešit řadou způsobů, protože doléhala na mnoho oblastí (viz i včerejší Víkendář). Proběhly pokusy o nalezení a pěstování alternativ, ale to nebylo zdaleka jediné. A tento příběh může být relevantní i z hlediska dnešních snah o zajištění strategických surovin a zdrojů.
Taylor píše, že USA se od roku 1939 snažily vybudovat větší zásoby kaučuku, ale do roku 1942 se celkové zásoby rovnaly zhruba roční spotřebě této komodity. „Jedním z problémů bylo, že mocní ve Washingtonu, D.C. trvali na tom, aby se dovážený kaučuk přepravoval lodí z Dálného východu do New Yorku přes Panamský průplav. Nechtěli, aby se vykládal v San Franciscu a přes USA se přepravoval vlakem. Doprava lodí až do New Yorku byla o něco levnější než vlaková, ale ne tak rychlá. Zvyšování zásob kaučuku bylo v důsledku toho pomalejší.“
Politici ve Washingtonu také až do února 1941 považovali výzkum syntetického kaučuku za příliš nákladnou věc. Následně vytvořený program výroby syntetického kaučuku byl ve většině textů o druhé světové válce „nekriticky oslavován“. Alexander J. Field, z jehož textu Taylor čerpá, k tomu uvádí: „Výroba syntetického kaučuku neukončila kaučukový hladomor. Syntetický kaučuk se musel při výrobě téměř všech produktů mísit s tím přírodním a v některých případech se vůbec nedal použít.“ Nakonec však „americká vláda v poválečné době „položila základy pro komerčně úspěšný průmysl výroby syntetického kaučuku“. Ten jako hlavní surovinu používal ropu, i když během rozvoje této výroby mohly v určitých ohledech existovat lepší alternativy.
Taylor ještě připomíná, že Eisenhower po návštěvě Mexika doporučoval podporu pěstování guayule, která mohla sloužit jako náhrada za kaučukovník, jemuž se v amerických podmínkách nedařilo. „Kdyby bylo Eisenhowerovo doporučení schváleno už v roce 1930, nebo pokud by se americké zásoby kaučuku zvyšovaly rychleji, pak by syntetický kaučuk k vítězství ve druhé světové válce nebyl potřeba. A pokud by se výroba syntetického kaučuku od začátku prováděla na bázi alkoholu, mohla se rozšířit rychleji. Kdyby pak bylo celkově k dispozici více kaučuku, válka mohla skončit dříve.“
Širší ponaučení se podle Taylora dá shrnout tak, že „seriózní diskuse o kritických dovážených zdrojích by nikdy neměla být prováděna na poslední chvíli“. Taková diskuse navíc musí odolat tlaku domácích společností, které mají finanční zájem na určitých rozhodnutích a politice. Field tvrdí i následující: „V roce 1945 Rada pro válečnou výrobu předpověděla, že v případě invaze do Japonska by USA v roce 1946 plně vyčerpaly zásoby přírodního kaučuku. Mimo jiné by pak USA nebyly schopny vyrábět letecké pneumatiky.“ A Taylor dodává: „Tato skutečnost jistě sehrála roli v rozhodnutí použít atomovou bombu.“