Ekonom Tim Taylor na stránkách The Conversable Economist připomíná zajímavý historický vývoj týkající se kaučuku. Ten byl ve své době významnou surovinou, jejíž nedostatek mohl mít značné přímé i nepřímé důsledky pro celou ekonomiku a společnost.
Taylor píše, že na začátku druhé světové války se americká ekonomika spoléhala téměř výhradně na kaučuk dovážený z jiných zemí. Šlo o klíčový materiál pro výrobu řady produktů včetně pneumatik pro automobily a letadla. „V dubnu 1942 Japonsko přerušilo dodávky této komodity do zahraničí a USA na to nebyly připraveny i přesto, že o závislosti na kaučuku se dobře vědělo.“ Součástí řešení se nakonec stal syntetický kaučuk, ale mezitím došlo k řadě důležitých změn a událostí.
Taylor své vyprávění opírá o práci Alexandera J. Fielda (The World War II US Rubber Famine). Podle ní byla jedním z hlavních využití kaučuku zmíněná výroba pneumatik. Zde neexistovaly jednoduché náhrady. A nedostatek přírodního kaučuku mimo jiné ovlivnil provozuschopnost americké armády: „Během druhé světové války se Spojené státy nikdy nedostaly ze stavu hrozícího nedostatku kaučuku. Ten se vznášel jako Damoklův meč nad veškerým ekonomickým a vojenským úsilím. V roce 1944 zemi kaučuk téměř došel, a kdyby válka pokračovala v roce 1946, skutečně by k tomu došlo.“
Taylor v této souvislosti uvádí, že existoval plán „protiútoku přes Lamanšský průliv v roce 1943“. Nepracovalo se tedy s plánem invaze v den D v červnu 1944, ale v roce 1943 nedostatek kaučuku znamenal, že nebyl dostatek prostředků pro původní plán. A důsledků bylo více. „Během druhé světové války došlo kvůli nízkým zásobám kaučuku přímo k zavedení rychlostního limitu 56 km/h a celostátnímu přídělovému systému benzínu v zemi. Ta byla přitom zaplavena ropou. Záměrem totiž nebylo šetřit palivo, ale snížit opotřebení pneumatik na 27 milionech automobilů a 5 milionech nákladních vozidel. Tato omezení ztěžovala lidem dopravu do práce a z práce, přispívala k absenci v zaměstnání a ovlivňovala dopravu prováděnou nákladními automobily.“
„Kaučukový hladomor“ ekonom připomíná v souvislosti s dnešními riziky spojenými s nadměrnou závislostí na klíčových dovážených produktech. Tehdy existovaly tři možnosti, jak se s nedostatkem kaučuku vypořádat: Pěstovat jej doma, vybudovat si zásoby dováženého kaučuku, nebo ho vyrábět synteticky. K první možnosti Taylor píše, že snahy o pěstování kaučukovníků z Dálného východu na západní polokouli nefungovaly ve 20. letech 20. století moc dobře. Existovala ale rostlina zvaná guayule, která byla slibným alternativním přírodním zdrojem latexu. „V mnoha aplikacích nahrazovala přírodní kaučuk a v některých z nich byla lepší než kaučuk.“
V roce 1930 tehdy neznámý armádní major Dwight D. Eisenhower navštívil mexické plantáže guayule a následně navrhnul americký program na dotování pěstování této rostliny. V té době se ovšem nic nestalo. Až 5. března 1942 USA schválily zákon o kaučuku, někdy známý jako zákon o guayule. Ten se zaměřil na dotování pěstování guayule ve Spojených státech. Ale protože rostliny guayule potřebují čtyři roky růstu, než dozrají a vytvoří latex, zákon nijak nepřispěl k řešení aktuální situace.
Jak dopadly další možnosti a jaký je vztah k současnosti? Pokračování v zítřejším Víkendáři.
Zdroj: The Conversable Economist