Nejdřív se zaměřme na formulaci platné smluvní pokuty. Zákon požaduje pouze označení smluvních stran, vymezení zajišťované povinnosti a výši pokuty, což se může zdát jednoznačné. I tady ovšem nastávají v praxi komplikace. Důležitá je určitost jednotlivých vymezení. Například ujednání stran o smluvní pokutě pro případ „porušení smluvního vztahu“ nebo nepředání „veškeré dostupné dokumentace“ bylo Nejvyšším soudem shledáno neplatným. Rovněž podle soudů není možné dojednat smluvní pokutu pro případ výkonu práva, typicky pro odstoupení od smlouvy. Vůli stran by v tomto případě šlo vyjádřit ujednáním o odstupném.
Kde je strop pokut?
Další zásadní otázkou je určení výše smluvní pokuty, respektive způsobu jejího určení. I když zákon nestanoví její limity, neznamená to, že by strany nebyly nijak omezeny. Výše smluvní pokuty musí být přinejmenším v souladu s dobrými mravy a s poctivým obchodným stykem. Ustálená judikatura stojí na požadavku přiměřenosti. Dle Nejvyššího soudu „musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval.“
Je nerozhodné, zda bude smluvní pokuta určena pevnou částkou nebo například vzorcem výpočtu. Každý případ bude posuzován individuálně, nicméně rozhodným vodítkem je již zmíněná přiměřenost. Zajímavé je, že dle Nejvyššího soudu na druhou stranu nebudou kritériem například osobní, majetkové či sociální poměry povinného.
Když se pokuta potká s úrokem z prodlení
Ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě může mít daleko širší následky, než bychom čekali. Nejčastěji dochází k souběhu s úroky z prodlení. Ty mohou být sjednány, nebo náleží ve stanovené výši přímo ze zákona, a to i bez jakéhokoli ujednání ve smlouvě.
Když by z nesplnění jedné peněžité povinnosti plynuly věřiteli nároky na smluvní pokutu i na úroky z prodlení, uplatní se zásadně paralelně vedle sebe. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že smluvní pokuta je smluvní prostředek, zatímco úrok z prodlení má zákonný základ, a tedy nedochází ke kolizi. Tuto „duplicitu“ lze smluvně vyloučit.
Jiná situace nastává při souběhu smluvní pokuty a náhrady škody. Smluvní pokuta je totiž ze zákona paušalizovanou náhradou škody, což znamená, že když je pro případ dané povinnosti sjednaná smluvní pokuta, nelze se již kvůli porušení stejné povinnosti domáhat náhrady škody (byť by převyšovala smluvní pokutu). Strany si ale mohou dojednat, že se uplatní jak smluvní pokuta, tak i náhrada škody. Nejčastějším řešením v praxi bude ale nejspíš řešení, dle kterého se bude možné domáhat náhrady škody pouze ve výši přesahující smluvní pokutu.
Lépe dvakrát přemýšlet než platit
Některých povinností při porušení smlouvy se lze zbavit odkazem na takzvané okolnosti vylučující odpovědnost. Jsou to překážky, které nebylo možné rozumně předvídat a nastaly nezávisle na vůli povinné strany. Nicméně upozorňuji, že tyto okolnosti nemají v obchodním právu vliv na povinnost platit smluvní pokutu. Opět se lze se smluvně domluvit na odlišné konstrukci.
Jak bylo prokázáno výše, správní formulace je pouze prvním, i když důležitým, krokem při sjednávání smluvní pokuty. O smluvních závazcích lze s nadsázkou říct, že vše souvisí se vším. A smluvní pokuta není výjimkou. Proto doporučujeme radši dvakrát zvážit, zda a jak ji do smlouvy zakomponovat, než později dvakrát platit.