Prezident ECB Mario Draghi velmi skromně tvrdí, že klesající spready u vládních dluhopisů zemí eurozóny odrážejí odvážné reformy, které tyto země ohlásily. Kéž by tato interpretace byla pravdivá. Situace se má totiž tak, že banky si půjčují od ECB za velmi nízké sazby (1 %) a kupují dluhopisy s mnohem vyšším výnosem. V rámci programu dlouhodobého refinancování LTRO tak ECB ke konci prosince vpustila do systému 250 miliard eur likvidity a podle některých zpráv bude druhé kolo o mnohem vyšších částkách. Není tak těžké pochopit, že LTRO otočil tržní sentiment.
Po několik měsíců mnozí tvrdili, že jednu z podmínek zastavení krize představují explicitní garance veřejného dluhu poskytnuté ze strany ECB. Její bývalé vedení tento postup odmítlo. Domnívalo se, že podobné kroky nejsou cílem ECB, došlo by ke zvýšení morálního hazardu, ECB by čelila většímu finančnímu riziku a vlády by si měly své problémy řešit samy. Nyní stojí v čele ECB skuteční ekonomové a její postoj se změnil. Její prezident Draghi dal najevo, že nejdříve se musí vyřešit morální hazard - na to politici přesvědčivě reagovali novou fiskální dohodou. V jejím rámci by nakonec mohlo dojít i k tolik potřebné decentralizaci fiskální disciplíny.
ECB poskytla bankám likviditu s cílem vyhnout se scénáři, který probíhal při pádu Lehman Brothers. Je tu ale ještě jedna interpretace, která ovšem s tou první nepřichází do konfliktu – ECB nepřímo podporuje trhy s dluhopisy. Funguje to tak dobře, že podle mnohých již došlo k vítězství. Tak tomu ale bohužel není. Řecko a Portugalsko nejsou se současnou dluhovou zátěží schopny růst, možná to platí i o Itálii a dalších zemích. Současné snahy o snížení dluhu Řecka jsou příliš umírněné. Pokud by přišel dostatečně razantní default, Řecko by si prodělalo bankovní krizi, takže vláda by musela zachraňovat banky. Je proto nutné dluh snížit alespoň na 60 % HDP.
Ve vážném stavu se nacházejí i největší evropské banky. Podle odhadů ekonomů z NYU čelí riziku ztrát ve výši 1.000 – 1.500 miliard dolarů; pokud by přišla vlna defaultů, toto číslo by nepochybně ještě narostlo. Výše zmíněný údaj poskytuje hrubý, ale realistický odhad toho, co by vlády musely vložit do bankovního systému. Z tohoto pohledu se nejblíže krizi nacházejí Německo, Francie a Španělsko. LTRO eliminuje riziko nedostatečné likvidity, ne však riziko insolvence.
Ve skutečnosti pak LTRO celkové riziko výrazně zvyšuje. Banky si půjčují hotovost od ECB a kupují dluhopisy. Možná vlna defaultů změní tyto cenné papíry v toxická aktiva; čím více jich banky budou držet, tím nebezpečnější celá situace bude. Zdá se, že ECB provedla bilionovou sázku. S trochou štěstí otočí situaci na trzích, většina veřejného dluhu se opět stane bezpečným a ECB se podaří euro zachránit s minimálními náklady. Pokud se ale trhy rozhodnou, že chybí klíčové kroky ve snaze o snižování dluhů, přijdou defaulty, začnou kolabovat banky, náklady uvalené na daňové poplatníky budou obrovské a euro může padnout.
Říci, zda je uvedená sázka rozumná, v současnosti nelze. Zejména v situaci, kdy Fed či Bank of England kupují vládní dluhopisy přímo a čelí tak přímo i riziku defaultů namísto toho, aby ho přesouvaly na rozvahy bank. Možná ale ECB neměla kvůli postoji Německa ani jinou volbu. Pokud pak sázka nevyjde, vina nebude na její straně.
Uvedené je výtahem z „The ECB’s trillion euro bet“, autorem je Charles Wyplosz.
(Zdroj: VOX)