Představte si, že jste coby věřitel uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě se dlužník zavázal půjčenou částku vrátit po vaší výzvě. Od sjednání půjčky uběhne rok, pak dva. Vy však peníze akutně nepotřebujete, proto výzvu k vrácení dál odkládáte. Jste totiž přesvědčeni, že běh případné promlčecí doby máte ve svých rukou, neboť její počátek nenastane dříve než splatností dluhu, která je vázána na vaši výzvu. Utíkající čas Vás tedy neznepokojuje. Chyba. Po třech letech od sjednání půjčky se totiž vrácení peněž už nemusíte dovolat.
Háček je tříletá promlčecí doba
Názor, že počátek běhu promlčecí doby se v popsaném případě váže na den splatnosti dluhu, je nesprávný. Naopak obezřetně postupuje ten, kdo si „hlídá“ tříletou promlčecí dobu od okamžiku vzniku dluhu. Tento závěr sice není po přečtení paragrafů v občanském zákoníku na první pohled jasný, nicméně v judikatuře Nejvyššího soudu (NS) zdomácněl už před více než dvaceti lety.
Připomněl to případ z loňského roku, který se dostal až před tuzemskou nejvyšší soudní instanci. V něm strany uzavřely smlouvu o půjčce, přičemž splatnost byla vázána právě na výzvu věřitele. K výzvě k vrácení peněz došlo, ale když ani téměř rok poté dlužník půjčku nevrátil, věřitel se s žalobou obrátil na soud. V prvních dvou instancích žalovaný bezúspěšně poukazoval na to, že výzva k plnění byla učiněna po více než třech letech od vzniku dluhu. Oba soudy ale shodně konstatovaly, že žaloba byla uplatněna včas, neboť od výzvy k plnění tři roky neuplynuly. Žalovaný s obranou neuspěl.
Soudy obou instancí vyvedl z omylu až NS, který jejich závěry shledal jako nesprávné. Připomněl totiž, že v případě, kdy splatnost nebyla dohodnuta ani jinak určena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh. Vyplývá to z toho, že věřitel může již následujícího dne po vzniku dluhu vyvolat splatnost dluhu, a tedy své právo i vykonat. Rozhodným dnem pro počátek běhu promlčecí doby je proto den, který následuje po vzniku takto sjednaného právního vztahu, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu (první den po výzvě věřitele).
Názor, že se počátek běhu promlčecí lhůty nemůže vázat na den splatnosti dluhu, odůvodnil Nejvyšší soud tím, že by to znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby prakticky na neomezenou dobu.
Závěr NS není přijímán jednoznačně. Jeho kritici soudu vyčítají, že směšuje právo věřitele na splnění závazku s jeho právem vyzvat dlužníka ke splnění závazku. Neboli: právo na výzvu vzniká se s vznikem závazku, právo na splnění se odvíjí od výzvy.Každé z nich podléhá promlčení v samostatné tříleté promlčecí době.
Jeden názor dává přednost právní jistotě, druhý preferuje volnost věřitele. Nicméně do doby, než judikatura přijme názor kritiků, doporučuji držet se aktuálního konzervativního principu. Pro úplnost dodávám, že nastíněný závěr se uplatní pouze pro závazky, na něž se aplikuje občanský zákoník. V obchodně-právních závazcích naopak platí, že promlčecí doba v případech ujednání o splatnosti ponechané ve prospěch věřitele běží ode dne takto věřitelem stanovené splatnosti.