Jak známo, zákon proti praní špinavých peněz (formálně zvaný „o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorizmu“) stanoví velmi přísné povinnosti pro tzv. povinné osoby. Mezi ně patří všichni, kdo poskytují služby úschovy (včetně advokátů a notářů), obchodníci s nemovitostmi, zprostředkovatelé úvěrů, finanční instituce a mnoho dalších. Povinnosti mají společného jmenovatele – zajistit, aby nedocházelo k machinacím s nelegálně nabytými penězi, a uchovávat stopy o provedených transakcích pro případ pozdější kontroly.
Kdo to, co mu zákon ukládá, nesplní, vystavuje se riziku vysoké pokuty. Pokud například povinné osoby neuchovají deset let od transakce dokumenty a údaje, které jejich klienta identifikují (jako jsou kopie občanských průkazů, originály plných mocí či kopie poskytnutých dokumentů), hrozí jim až desetimilionová pokuta. Jestliže by tím navíc bylo například znemožněno špinavé peníze zajistit, pokuta může dosáhnout až likvidačních padesát milionů korun.
Co přesně je „podezřelé“?
Potud je vše jasné a v zásadě i rozumné. Zákon ovšem poněkud kulhá v praxi, protože řadu povinností stanoví tak vágně, že se nedá určit, co by měl vlastně člověk dodržovat. Tak například povinnost nahlásit „podezřelý obchod“. Podle zákonodárců jde o takový obchod, který je „uskutečněn za okolností vyvolávajících podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti“, nebo „jiná skutečnost, která by mohla takovému podezření nasvědčovat.“ O jaké okolnosti nebo skutečnost se může jednat, zákon naznačuje pouze uvedením příkladů a bude zřejmě záviset jen na detektivních schopnostech obchodníka, co dalšího nad rámec těchto příkladů mu přijde podezřelé.
Problém je ovšem v tom, že konečné slovo, zda určitá transakce byla podezřelým obchodem, bude mít vždy ten, kdo bude zákon závazně vykládat. Konkrétně ministerstvo financí (Finanční analytický útvar) při provádění prohlídky, eventuelně soud v následném sporu. A zatímco povinná osoba může mít při nejlepší vůli pocit, že určitá transakce podezřelý charakter neměla, protistrana může mít opačný názor. Pochybný charakter může mít v jejích očích i nevinná věc, teoreticky třeba složení části úschovy rodinným příslušníkem identifikovaného klienta.
Povinní musejí všechny podezřelé obchody bez zbytečného odkladu, nejpozději do 5 dnů od jejich zjištění, oznámit ministerstvu financí (nebo na jiných místech stanovených zákonem). Pokud to nedodrží, hrozí jim až pětimilionová pokuta. Finanční analytický útvar má naopak velmi široká oprávnění. Například může v podstatě kdykoli požadovat předložení všech dokladů prokazujících, že lidé, od kterých byly přijaty úschovy, byli řádně identifikováni, transakce byly zkontrolovány a všechny podezřelé obchody byly oznámeny.
Jedno řešení se pro povinné osoby, které touží po stoprocentně klidném spánku, nabízí. Co takhle začít pro jistotu oznamovat jako podezřelé veškeré obchody? Je ale otázkou, jak by se k takovému postupu postavilo ministerstvo financí a především klienti, pokud by se o tom dozvěděli. Mám proto dojem, že zákon mohl být formulován jednoznačněji. Ti, kteří se jím musejí řídit, by měli mít víc vodítek, jak podle něho postupovat.