S růstem míry zadlužení americké (a nejen té) vlády a souvisejících úrokových nákladů se objevují úvahy, že sazby nemohou jít výrazně nahoru. Protože by to příliš zatížilo vládních rozpočet. Jinak řečeno, americká centrální banka má podle tohoto pohledu omezený prostor pro zvedání sazeb, protože pokud by je zvedla výrazně, vyvolalo by to velké problémy na straně hospodaření vlády. Je to příběh na jednu stranu logický, na druhou stranu nedotažený do konce a tudíž zavádějící.
Popsaná teze v první řadě předpokládá, že Fed by při svém rozhodování bral do úvahy to, jaký budou mít jeho kroky dopad na vládní finance. V té nejtvrdší verzi by to bylo kvůli nějaké změně celého právního nastavení americké centrální banky. V těch měkčích by šlo o důsledek politického tlaku a/nebo nějaké autocenzury u členů vedení Fedu. Nic z toho by nebylo v pořádku, protože správný cíl Fedu a dalších centrálních bank poučených z historie i teorie je cenová stabilita, ne vládní finance.
Jedinou teoretickou výjimkou by snad mohla být situace, kdy by stav vládních financí ohrozil stabilitu finančního systému a tudíž ekonomickou aktivitu a zaměstnanost. Ale i pak je relevantní námitka, že Fed není ten, kdo by měl dávat fiskální věci do pořádku. A jeho snahy by tu mohly nést tolik nevítaných vedlejších důsledků, že je lepší se jim vyhnout. Na druhou stranu je ale politický tlak na americkou centrální banku nyní možná bezprecedentní. A podotkl bych, že i nevládnoucí politická strana možná dříve tíhla k některým exotickým monetárně fiskálním názorům. Co kdyby tedy Fed navzdory zkušenostem a rozumné teorii nějakým způsobem skutečně táhnul k tomu, co lze nazvat fiskální dominance?
Pokud by se tak stalo, příběh by stejně pravděpodobně skončil tím, že by se Fed, nebo nějaký jeho nástupce od takové dominance musel po čase zase odklonit. Důvod je jednoduchý: Pokud by Fed sledoval jakýkoliv jiný cíl, než je cenová, či inflační stabilita, tato stabilita by byla dříve, či později narušena. Jelikož vláda chce sazby co nejníže, v praxi to znamená, že sazby by dříve či později byly z hlediska inflační stability příliš nízko. Respektive celá monetární politika by byla příliš uvolněná a inflace by začala z tohoto důvodu růst.
Po nějakou dobu by to mohlo být z hlediska vládního zadlužení výhodné kombo – sazby nízko, inflace vysoko, reálná dluhová služba nízko. Nicméně šlo by o jasně neudržitelný stav, který by dříve či později skončil usilovnou snahou o krocení inflace. A je docela rozumné předpokládat, že toto úsilí je z hlediska celé ekonomiky nákladnější, než snaha o to, aby nebylo co krotit. Na konci tohoto příběhu by tak byly sazby nominální i reálné mnohem výš a ekonomika by byla v útlumu, takže dluhová služba by byla mnohem těžší než začátku.
Období nízkých sazeb by tak bylo jen mezihrou. A možná by k ní ani nedošlo pokud by dluhopisové trhy odhadly inflační vliv fiskální dominance hned na začátku. Sazby Fedu by mohly jít dolů, ale sazby dlouhodobé by se od nich hned utrhly nahoru. Celkově pak platí, že fiskální dominance by nutnost fiskální reformy maximálně jen posunula do budoucnosti. Za cenu, kterou nemá cenu platit. Pro centrální banku má smysl totiž jen jedna dominance a to je ta cenová.