Smlouva o úvěru je v českém právu upravena výhradně v obchodním zákoníku, podle kterého se také tento vztah smluvních stran řídí. Pokud je však úvěr sjednán s nepodnikatelem (typicky tedy občanem -spotřebitelem), je třeba použít na takový vztah i ustanovení jiných předpisů než obchodního zákoníku, a to vždy, pokud je to ve prospěch spotřebitele. Takovým předpisem je především občanský zákoník, který věnuje zvláštnostem spotřebitelských smluv samostatnou pasáž. V tomto případu byl Nejvyšší soud postaven před otázku, zda lze za takové ustanovení, které směřuje ve prospěch spotřebitele, považovat i výhodnější úpravu promlčení. Zatímco totiž obchodní zákoník stanoví čtyřletou promlčecí lhůtu, podle úpravy v občanském zákoníku se dluhy promlčují již ve lhůtě tříleté.
O co v případu šlo? Po marných pokusech vymoci vrácení poskytnutého úvěru na dlužníkovi podala banka jako věřitel v poslední den čtyřleté promlčecí lhůty žalobu na ručitele tohoto dlužníka. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu promlčení. Konstatoval, že tříletá promlčecí lhůta je pro dlužníka i ručitele příznivější, úpravu promlčecí doby je proto třeba považovat za ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Tuto logiku selského rozumu však odvolací soud a prostřednictvím dovolání i Nejvyšší soud (NS) odmítl.
Podle názoru NS není promlčení úpravou, která by směřovala k ochraně spotřebitele, neboť promlčení působí vůči oběma stranám smlouvy stejně a není tedy automaticky výhodnější pro spotřebitele, jak je typické pro jiná ustanovení spotřebitelského práva. Dle NS se i spotřebitel může dostat do pozice věřitele vůči bance, a pak by delší promlčecí doba chránila naopak jeho (stranou ponechme, jak často k tomu bude v praxi docházet). Dalším příkladem budiž uznání závazku dlužníkem, kdy obchodněprávní režim promlčení je pro dlužníka, který svůj závazek uznal, z hlediska délky promlčecí lhůty zřetelně výhodnější (čtyři roky místo deseti podle občanského zákoníku). NS zároveň kategoricky odmítl možnost zkoumat individuálně případ od případu, zda je spotřebitel v pozici nositele práva nebo naopak v pozici osoby mající povinnost, a podle toho rozhodovat, zda má pro něho tříletá promlčecí lhůta „kladné či záporné znaménko“. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že ustanovení o ochraně spotřebitele nelze vykládat tak, že by mělo být vždy aplikováno jakékoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější.