Během uplynulých více než dvou desetiletí se díky judikatuře Evropského soudního dvora (dnes má mírně pozměněný název „Soudní dvůr EU“, v článku budeme zkráceně mluvit o „Soudu“) podařilo vcelku zdárně překlenout otázku přemístění skutečného sídla společnosti tam, kde přitom nedochází ke změně sídla zapsaného (jedná se zpravidla o situaci, jejímž výsledkem je, že se centrála společnosti bude nacházet v jiném členském státě, než kde je tato společnost zapsaná v obchodním rejstříku a kde má oficiální sídlo, což bývá nejčastěji v případě oblíbených „letterbox companies“).
Co zatím vyřešeno nebylo, je otázka přemístění zapsaného sídla, tj. sídla uvedeného v obchodním rejstříku příslušného státu, do jiného členského státu EU bez jakýchkoli omezení.
Soud měl před několika lety možnost tento stav změnit a poskytnout společnostem definitivní volnost pohybu mezi členskými státy v tzv. případě Cartesio. Vydání rozhodnutí v této věci mělo naplnit vysoká očekávání směrem k naprosté volnosti společností volně přemisťovat své zapsané sídlo v rámci EU, resp. Evropského hospodářského prostoru. O tom svědčí nejen stanovisko generálního advokáta v této věci, ale i fakt, že ze strany Evropské komise byly pozastaveny práce na tzv. čtrnácté směrnici, jejímž předmětem je právě úprava přemístění zapsaného sídla společností.
Nicméně rozhodnutí kýžený závěr nepřineslo, ačkoli k posunu, velice významnému i pro českou právní úpravu, v něm došlo. Soud totiž jasně stanovil, že stát původu nemůže bránit společnosti přesunout své sídlo, tj. skutečné i registrované, do jiného členského státu a následně se tam bez předchozího zrušení a likvidace reinkorporovat jako domácí společnost, jestliže to nový stát umožňuje. Tento velice zajímavý moment v zásadě přenesl na cílový stát oprávnění rozhodnout, zda přijme společnost i přes její ztrátu „svazku“ s původním státem, který ji vytvořil, a zda i přesto ji bude brát jako existující subjekt, kterému povolí přeměnu na společnost svého práva, aniž by přerušila její právní kontinuitu.
Jak již bylo uvedeno, mělo vydání rozsudku v případu Cartesio zásadní vliv na vznik a podobu současné české úpravy přemístění sídla společností, která je aktuálně obsažená v takzvaném zákoně o přeměnách. Česká úprava je totiž více než inspirována výkladem Soudu v případu Cartesio, neboť sdělení Soudu do tuzemských předpisů téměř „překlápí“. V rozsudku Cartesio bylo členským státům zakázáno zabránit uskutečnění přeměny bez předchozího zrušení a likvidace společnosti na společnost podle vnitrostátního práva členského státu, do něhož se společnost hodlá přemístit, pokud to právní předpisy nového státu dovolí. Takto je tomu i v českém právním prostředí. Zákon o přeměnách obsahuje výslovný a komplexní postup umožňující příchozím společnostem „přeměnit se“ na společnost českou postupem a za podmínek v něm uvedených.
Příští díl článku pak bude věnován dalším aktivitám Soudu a především pak stále otevřené otázce přijetí zmíněné čtrnácté směrnice.