První z rozsudků řešil otázku odepření slevy na dědické dani pro německé sdružení Missionswerk, které se stalo univerzálním dědicem belgické zůstavitelky. V Belgii totiž nepodléhají odkazy ve prospěch neziskových organizací se sídlem v Belgii nebo jiné evropské zemi, kde zemřelý pracoval či bydlel, plné výši dědické daně, ale dědic se může těšit částečné slevě. Jak bylo řečeno, zůstavitelka žila a pracovala vždy v Belgii, tudíž podle belgického zákona nemělo německé neziskové sdružení na daňové zvýhodnění právní nárok.
Sdružení odepření slevy zažalovalo u belgického soudu a ten podal Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se slučitelnosti belgické úpravy s unijními zásadami volného pohybu pracovníků, svobodou usazování a se zákazem diskriminace. Soudní dvůr ale označil uvedené zásady v této věci za zcela bezvýznamné a neaplikovatelné a namísto toho iniciativně přeformuloval řešenou předběžnou otázku na slučitelnost belgické úpravy se zásadou volného pohybu kapitálu, neboť otázky spojené s dědictvím spadají pod obecnou zásadu svobody vnitřního trhu EU. Už tento krok Soudního dvora EU - přejmenování předběžné otázky z důvodu nesprávného právního základu primárního práva - je revolučním ukazatelem vývoje řízení o předběžné otázce ve prospěch efektivní vzájemné soudní spolupráce.
Jen na sídle nesmí záležet
Co se týče „gró“ řešení předběžné otázky, Soudní dvůr EU konstatoval, že daňové výhody nesmí být poskytovány jen ve státě, v němž má daná nezisková organizace sídlo. Soudci argumentovali tím, že odepření slevy na dani může mít v konkrétním případě za následek snížení hodnoty dědictví. Jinak řečeno, přeshraniční pohyb kapitálu může být pro belgické rezidenty méně atraktivní (belgičtí obyvatelé by mohli být odrazováni od darování či odkazování majetku zahraničním subjektům). Rozdíly ve slevách na dani mohou být aplikovány pouze v případě, že vnitrostátní úprava nepředstavuje prostředek svévolné diskriminace ani zastřené omezování volného pohybu kapitálu, resp. pro každou výjimku musí existovat naléhavý důvod obecného zájmu.
Druhý z rozsudků - případ Persche - je argumentačně velmi podobný. Německý občan daroval věcný dar ve prospěch portugalské charitativní organizace, a chtěl si hodnotu tohoto daru odpočítat od základu daně z příjmu. Německé úřady to odmítly, neboť příjemce daru neměl sídlo v Německu.
Soudní dvůr opět odůvodnil své rozhodnutí tím, že odepření daňového zvýhodnění poukazem na sídlo organizace má za následek omezení volného pohybu kapitálu. Soudní dvůr EU však současně definoval okolnosti, za jakých by se případně mohla výjimka z daňové výhody aplikovat. Šlo by to tehdy, pokud by zahraniční charitativní organizace sledovaly jiné cíle, než ty stanovené vnitrostátní právní úpravou členského státu. To však ve svém důsledku nesmí mít za následek nepřiměřenou administrativní zátěž pro žádnou ze stran – pro dárce ani pro daňové úřady.
Dva nedávné rozsudky Soudního dvora EU nově definují pojem solidarity, pevně zakotvený v primárním právu EU, a to tentokrát z pohledu dobročinnosti. Soudní dvůr EU v nich především poukázal na zásadní vliv volného pohybu kapitálu v rámci členských zemí EU v oblasti daňové politiky a vytvořil tak rámec evropského prostoru dobročinnosti v oblasti daně darovací a dědické.