Spor má počátek v roce 2001, kdy Argentina vyhlásila státní bankrot. Přestože bylo dlouho pravděpodobné, že Argentina odmítne plnit své závazky vůči majitelům státních dluhopisů v jakémkoliv rozsahu, nakonec se s věřiteli dohodla na restrukturalizaci svých dluhů. V roce 2005 a v roce 2010 tak vyměnila většinu svých dosavadních dluhopisů za nové. Důvodem vzniku sporu je ale právě slovo většinu. Majitelé asi zhruba 7% ze všech dluhopisů odmítli na tyto nové podmínky přistoupit, na což Argentina reagovala tak, že vydala zákon, který zakazoval jakékoliv budoucí platby těmto věřitelům.
Žalobci v čele s investičními fondy NML Capital a Aurelius Capital Master byli právě majitelé těchto původních, nevyměněných dluhopisů. Svůj nárok uplatnili u newyorského soudu, neboť tyto soudy byly příslušné podle podmínek emise původních dluhopisů z roku 1994. To, co celý finanční svět šokovalo, je, jakým způsobem soud v první instanci vyhověl. Soud totiž vydal opatření (resp. ekvivalent v podobě institutu amerického procesní práva tzv. injunction), kterým zakázal Argentině vyplácet majitelům vyměněných dluhopisů jakékoliv splatné plnění, pokud to samé procento splatné částky nebude vyplaceno i majitelům původních dluhopisů. Tento zákaz sice byl sice uložen pouze Argentině, ale v rozhodnutí soud důkladně vysvětlil, že jakékoliv vyplácení osobami zúčastněnými v obsluhování dluhopisů (tedy depozitářem, správcem nebo fondy držícími dluhopisy ve prospěch konečných majitelů) je napomáhání v porušování soudního příkazu, které bude postihováno.
To ve výsledku znamená, že pokud by Argentina, popřípadě některé ze zúčastněných osob chtěly právoplatně splácet závazky vůči majitelům vyměněných dluhopisů, musely by zároveň zaplatit majitelům původních dluhopisů celou nesplacenou jistinu, tedy 1,3 miliardy amerických dolarů, a všechny dosud splatné úroky. Důvodem je, že podle emisních podmínek původních dluhopisů porušení platebních povinností Argentinou vedlo k akceleraci celého jejího dluhu. Odvolací soud pak toto rozhodnutí potvrdil, čímž se stalo pravomocné, nicméně účinnost opatření odložil po dobu, co o věci bude rozhodovat Nejvyšší soud. Tomu již Argentina podala návrh na přezkoumání a předpokládá se, že na přelomu září a října padne rozhodnutí, zda se tímto případem bude Nejvyšší soud zabývat. Pokud ano, bude mít Argentina ještě šanci obrátit spor ve svůj prospěch.
Rovní věřitelé
Právní důvod tohoto rozhodnutí soudy založily na smluvní klauzuli pari passu čili povinnosti rovného zacházení s věřiteli, resp. majiteli dluhopisů. Tuto povinnost Argentina tím, že platí své dluhy pouze části věřitelům, podle názoru soudů porušila takovým způsobem, že jedinou možnou nápravou bylo výše zmíněné opatření. Proti takovému výkladu se postavila velké část odborné veřejnosti, včetně samotné americké vlády. Ta odvolacímu soudu před jeho rozhodnutím poslala své stručné stanovisko. Zde argumentovala především ustáleným výkladem, podle kterého nejsou selektivní platby věřitelům porušením klauzule pari passu. Dalším argumentem bylo, že by tento výklad mohl v budoucnu nabourat jakoukoliv další restrukturalizaci dluhů států, které se budou potýkat s platebními potížemi, neboť dává každému z věřitelů šanci blokovat vyjednávání o výměně dluhopisů. Neméně důležitým aspektem je samozřejmě pro vládu Spojených států obava, že v budoucnu budou věřitelé a dlužníci raději volit jiné rozhodné právo, popř. dokonce vydávat dluhopisy v jiné měně. Zkrátka, že toto rozhodnutí ohrozí pozici New Yorku na mapě finančního světa.
Nicméně odvolací soud se neochvějně postavil za soud nižší instance. Obavy z negativních dopadů rozhodnutí odmítl především na základě toho, že tento případ je natolik jedinečný, že nepředstavuje žádný precedens pro další spory týkající se státních dluhopisů a bankrotů suverénních států. Jedním z důvodů, proč soudy takto rozhodly, bylo prý samotné chování Argentiny, která podle slov soudu byla mimořádně neukázněný dlužník. Soud dále vysvětlil, že specifičnost případu je nutné také hledat v samotných emisních podmínkách, které obsahovaly pari passu klauzuli, aniž by stanovily pro specifické případy výjimky z této povinnosti. Soud například poukázal na to, že novější dluhopisy obsahují vedle obecné zásady rovnosti zacházení s věřiteli i tzv. collective action klauzuli, kdy k restrukturalizaci vydaných dluhopisů není nutný souhlas všech věřitelů, ale pouze podstatné většiny. Soud nepřesvědčily ani námitky Argentiny, že toto rozhodnutí může vést k jejímu dalšímu bankrotu. V samotném závěru pak soud konstatoval, že věří, že veřejný zájem Spojených států zachovat New York (resp. celé Spojené státy) centrem finanční světa nemůže být v žádném případě ohrožen rozhodnutím soudu, které pouze vynucuje to, aby strany dostály svým slibům.