Klasický cyklus vývoje úspěšné firmy zahrnuje počáteční převratnou ideu nebo vynález otců zakladatelů, následný růst, investici privátního kapitálu, další růst, a nakonec úspěšný vstup na burzu, který umožní exit původních investorů a vstup investorů nových. Tuto křivku opsaly , , i a a nespočet dalších titánů korporátního světa.
Proč úspěšné společnosti mají tendenci „končit“ na burze?
Tradičně, hlavním důvodem byla schopnost burz sdružovat zdroje od velkého množství drobných investorů, kteří chtějí investovat své těžce vydělané prostředky, ať už přímo nebo prostřednictvím fondů kolektivního investování, do projektů, které by byly nad rámec možností malé skupiny investorů.
Později, poté co několik generací investovalo do akcií nefungujících železnic či neexistujících zlatých dolů, se k tomuto důvodu zhruba od první poloviny minulého století přidává požadavek na prověření solidnosti projektu – společnost na burze podléhá dohledu regulátora, a investoři ví, že před IPO proběhla nějaká forma prověření společnosti / due diligence. Ta sice nedává žádné záruky co do budoucího vývoje společnosti, ale dává potvrzení na to, že zisky a aktiva jsou skutečná. K tomu se přidává pravidelný reporting, kterým společnost periodicky informuje veřejnost o aktuálním vývoji.
V posledních zhruba deseti letech však dochází k zřetelnému poklesu počtu nových emisí (podle statistik SEC v USA, v průměru 311 ročně v období 1980–2000, 102 v roce 2000-2012, s nárůstem v roce 2013, který ale nevyrovnává výrazný pokrizový propad v letech 2008-2012). Tento trend zdůrazňuje některé, stále znatelnější nedostatky veřejně obchodovaných akcií z hlediska investorů (tj. public equity jako „asset class“), které vedou k poklesu významu veřejných korporací, a naopak nárůstu firem, které nalézají dlouhodobého vlastníka a stabilní dráhu v rukou soukromých vlastníků typu private equity.
Protože je vlastnictví veřejných korporací roztříštěné, ne všichni investoři se mohou podílet na řízení společnosti, a delegují je na profesionální management, který má v poměru ke každému jednotlivému vlastníku velmi silné pravomoci. Tento systém může, i v případě nejlepších úmyslů managementu, vést ke konfliktu zájmů, kdy management upřednostňuje krátkodobé výsledky případně maximalizuje cenu akcií v rámci svého stock option plánu (nic proti nim, ale management má vždy asymetricky lepší informace, než akcionáři).
Dále v případě, kdy společnost potřebuje reagovat na rychlé, turbulentní změny prostředí, je u veřejně obchodovatelné společnosti reakční doba dlouhá, někdy až příliš. Viz například , pro který z hlediska investorů nejlepší zpráva za poslední desetiletí byl ohlášený odchod CEO Ballmera, který dokázal softwarového giganta držet na stabilním kurzu, ale nedokázal tento směr změnit. Případ souboje o ovládnutí Dellu ukazuje, že minoritní akcionáři se takovým snahám často brání s (logickou a legitimní) snahou o maximalizaci svého okamžitého zisku.
U investice private equity společnost vlastní jeden nebo několik málo vlastníků, kteří se soustředí na zhodnocení firmy ve středním až delším horizontu a jejich schopnost kontrolovat a případně měnit management je daleko přímějšího rázu. Tato vyšší efektivita koneckonců vede i k lepším podmínkám, které může fond a jím vlastněné společnosti získat od bank.
Výsledkem je, že fondy private equity v posledních letech neustále rostou, největší z nich (namátkou TPG, KKR, Carlyle, Blackstone) spravují aktiva přes 100 miliard EUR každý, pro srovnání tržní kapitalizace takové pražské burzy je ca. 40 miliard EUR.
Silný zájem investorů o private equity je dán i potřebou maximalizace „alfy“, která je hlavně pro institucionální investory zároveň i omega s tím, jak rostou nároky na financování veřejných i soukromých penzijních systémů. Fondy v USA, které spravují penzijní plány zaměstnanců - učitelé, požárníci, policisté, zdravotní sestry... prostě lidé, které nikdo nechce mít v ulicích se znehodnocenými důchody - by podle doporučení FEDu měly generovat roční výnos přes 7,5 %, aby dostály svým bobtnajícím budoucím závazkům. To je samozřejmě velká výzva, viz. pro srovnání například výkonnost českých penzijních fondů. (V zájmu férovosti je třeba říci, že letos díky rally akciových trhů dosahují US penzijní fondy mimořádně velkých zisků i na public equities, opět, viz srovnání s lokálními penzijními fondy, kterým investiční strategie něco podobného příliš neumožňuje.)
Výkonnost private equity fondů tak postupně láká i nové skupiny investorů a padá tradiční dělení, kdy akcie obchodovaných společností byly doménou institucionálních investorů jako investiční a penzijní fondy a retailových investorů, a private equity investicí extrémně bohatých soukromých osob a spíš jako okrajová investiční strategie fondů.
Velké private equity fondy stále více cíleně umožňují investice menším investorům, v řádu jednotek milionů dolarů, nebo i vyloženě retailové investice, v řádu desítek tisíc dolarů, které až donedávna mohly směřovat pouze do společností obchodovaných na burze. Význam investic do PE tak i u privátních investorů v příštích letech dále poroste.
Na současnost a budoucnosti PE fondů v ČR se budete moci zeptat Silke Horákové, předsedkyně České asociace rizikového kapitálu (CVCA) v online rozhovoru na Patria.cz 18. září od 13. hodin.