Tato ustanovení zjednodušeně řečeno říkají, že pokud (zajištěný) věřitel přihlásí do řízení víc (dvojnásobek), než co mu ve skutečnosti náleží, nedostane vůbec nic a navíc mu může být uloženo z vlastní kapsy zaplatit do podstaty až tolik, o co „přestřelil“ svůj oprávněný nárok. Jinými slovy, pokud věřitel přihlásí 100 000 Kč, ale v rámci přezkumného řízení bude jeho pohledávka zjištěna „pouze“ do výše 45 000 Kč, tak ve výsledku nejenže nedostane svých oprávněných 45 000 korun, ale navíc hrozí, že bude muset doplatit částku až do výše 55 000 Kč.
Účelem tohoto pravidla je předejít manipulacím s přihláškami či uplatňováním přehnaných a fiktivních nároků, což se na první poslech zdá logické a naprosto správné. Doslovný text daných paragrafů však není jednoznačný a na některé otázky, které vyvolává, pak zákon nenabízí dostatečnou odpověď. Výsledkem je pak dosti nejisté postavení věřitele v tom, co (ne)má činit, aby minimalizoval, nebo ideálně, aby se vyhnul riziku uložení zmíněné sankce. Poctivý věřitel pak již v úvodní fázi insolvenčního řízení stojí před Sofiinou volbou, zda a do jaké výše uplatnit své pohledávky vůči dlužníkovi v úpadku a tím riskovat pozdější uložení dané sankce, anebo minimalizovat riziko úměrně s neuplatněním (částí) pohledávky s vědomím, že tyto peníze již nemusí nikdy vidět. Nejen z pohledu těchto věřitelů pak toto pravidlo plní svůj původní účel v reálném životě jen stěží.
A bylo hůř
Nutno říct, že znění § 178 a 179 insolvenčního zákona prošlo svým vývojem a dnešní stav, byť pořád nedokonalý, je pozitivním výsledkem oproti tomu, co platilo dříve. Připomeňme si, že původní znění těchto ustanovení se s věřiteli „nemazalo“ vůbec: Jakmile totiž došlo k předvídanému překročení oprávněného nároku, tedy pokud bylo zjištěno, že skutečná výše přihlášené pohledávky činila méně než 50 % přihlášené částky, tak vedle toho, že věřitel ztratil právo na uplatnění oprávněné části pohledávky, měl soud povinnost uložit věřiteli zaplacení částky, která vždy činila rozdíl mezi přihlášenou a zjištěnou výší pohledávky.
Tento přímo drakonický postih věřitelů byl zmírněn současným zněním, které, za prvé, změnilo „povinnost“ insolvenčních soudů uložit tuto sankci na jejich „možnost“, a to navíc pouze tehdy, pokud tento postup navrhne insolvenční správce. Za druhé, dnes se již neukládá sankce v pevné výši rovnající se rozdílu mezi zjištěnou a přihlášenou pohledávkou, nýbrž konkrétní výše je na úvaze soudu a zmíněný rozdíl se bere pouze jako horní hranice sankce.
Malými kroky k lepšímu
Od prvního ledna příštího roku by pak mělo dojít k dalšímu zmírnění hrozící sankce, a to ve dvou směrech. Předvídaný postih věřitele by se nově výslovně neměl uplatnit jednak v případě, kdy rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky závisí na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, jednak tehdy, pokud věřitel neoprávněnou část své pohledávky vezme zpět dříve, než bude tato pravomocně popřena.
První případ zmírnění je důvodovou zprávou vysvětlen nemožností věřitele smysluplně předvídat hrozící následek, a to s ohledem na povahu rozhodování soudu (na základě své úvahy, znaleckého posudku); příkladmo se uvádí případ, kdy soud uplatní moderační právo na snížení uplatňované smluvní pokuty. Druhým případem se má prosadit zájem na tom, aby věřitel mohl sám upravovat rozsah přihlašovaných nároků a tím snížit míru rizika hrozící sankce.
Tato zmírnění paragrafů 178 a 179 lze jistě přivítat. Na druhou stranu by leckterý zainteresovaný věřitel mohl namítat, že zákonodárce v tomto směru zůstal skromný. Stranou novely totiž zůstala nejedna „nezodpovězena“ otázka. V tomto směru lze ve stručnosti načrtnout aspoň jednu.
Jak již bylo výše zmíněno, věřitele může před hrozící sankcí „uchránit“ zpětvzetí (části) pohledávky, u nichž během insolvenčního řízení vyvstane riziko, že bude popřena. To však neplatí absolutně, a lze říci, že ani zdaleka. Podle jiného ustanovení insolvenčního zákona totiž platí – a bude platit i po 1. lednu 2014 – že zpětvzetí pohledávky věřitele před danou sankcí „neuchrání“, pokud pohledávku nepřihlásil v dobré víře nebo učinil v insolvenčním řízení úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele.
A zde je kámen úrazu. Navzdory tomu, že pojmy „dobrá víra při přihlášení pohledávky“ a „úkon zhoršující postavení jiného věřitele“ mohou být v konečném případě rozhodující při úvaze insolvenčního správce, zda navrhne uložení sankce, resp. soudu, zda sankci uloží, nejsou v zákoně nijak definovány či aspoň blíže vymezeny. Nejistotu mnohých věřitelů tak zřejmě neodstraní ani nejbližší novela a budou si muset počkat až na to, jak se k daným otázkám postaví soudní praxe vyšších soudů.