Potupná kapitulace v Iráku v podobě úplného stažení bez vojenských základen, bezhlavý úprk z ještě nestabilnějšího Afghánistánu, hození přes palubu dlouholetého egyptského spojence Husního Mubáraka, dohoda s Ruskem o Sýrii, upevňující postavení častokrát odepisovaného prezidenta Bašára Assada, a navrch všeho urovnání s íránskými kleriky, které jejich nevypočitatelnému režimu umožní dál obohacovat uran. Bilance americké zahraniční politiky na Blízkém východě se v očích nejbližších spojenců Washingtonu dá jedním slovem označit za katastrofu. A co víc, země jako Izrael a Saúdská Arábie se obávají, že válkami a krizí usmýkané Spojené státy ztrácí o nevděčnou roli blízkovýchodního diplomatického arbitra zájem. To by je do několika let mohlo donutit k zásadním rozhodnutím.
Postoje ke každému zahraničně politickému problému lze chápat jako přirozenou reakci na rovnováhu sil v regionu nebo na měnící se podmínky na domácí scéně. Pospojované dohromady však podle výkladu mnohých zemí naznačují, že Washington už na dlouholeté a komplikované angažmá ve výbušné oblasti nemá chuť. Blízký východ byl přitom v centru americké pozornosti nejméně od jomkipurské války z roku 1973.
Izraelce a Saudy spojuje strach, že americko-íránské urovnání, které by akceptovalo byť jen omezený jaderný program Teheránu, by neúměrně posílilo jeho postavení na úkor zavedených regionálních mocností. Pochybnosti o platnosti amerických závazků nepomohla rozptýlit ani ujištění prezidenta Baracka Obamy, jenž během komentáře k vyjednávacímu procesu výslovně odkázal na „oprávněně skeptický“ postoj íránských sousedů. Američtí diplomaté sice trvají na tom, že jaderná dohoda ještě neznamená široké usmíření mezi USA a Íránem, znesvářenými od islámské revoluce z roku 1979, jejich izraelští kolegové se však dívají na Sýrii, která navzdory mnoha Obamovým slovním výhrůžkám vyšla ze svízelné situace bez trestného úderu. Na mysli jim tane jediná otázka: když prezident před konfrontací s Damaškem ucuknul a odpovědnost se pokusil hodit na Kongres, jak zareaguje v mnohem vážnější záležitosti případného útoku proti Íránu?
Obamova administrativa doufá, že úspěšný výsledek jaderných rozhovorů s Teheránem posílí pozici umírněných sil v zemi a zklidní režim, který podporuje teroristické organizace po celém světě. Z diplomatických depeší zveřejněných serverem WikiLeaks je patrné, že stejně se Washington pokusil v letech 2008-2011 vsadit na liberála v Kremlu Dmitrije Medveděva proti konzervativnímu Vladimiru Putinovi v roli premiéra – s nevalným výsledkem. Neschopnost kočírovat nebo alespoň správně vyhodnotit situaci ve významných zemích procházejících politickými turbulencemi se naplno projevila v bouřlivých měsících arabského jara v Egyptě. Situace došla tak daleko, že do Káhiry po 41 letech od vykázání několika tisíců sovětských vojenských poradců přijela ruská delegace v čele s ministry zahraničí a obrany na jednání, i když spíš jen demonstrativní, o vojensko-technické spolupráci.
V Egyptě nakonec navrch získala Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Okamžitě po svržení demokraticky zvoleného prezidenta Muhamada Mursího a čistce v řadách jeho přívrženců z Muslimského bratrstva přišlo na účty egyptské armády od Rijádu a Dubaje 12 mld. dolarů. Washington, který musí drasticky škrtat v civilním i vojenském rozpočtu, mohl jen přihlížet.
Slábnutí Spojených států je pro jejich spojence znepokojivé i proto, že jejich bezpečnost je do značné míry svázaná s americkou vojenskou silou. Pokud bude mít Izrael pocit, že na Američany už není spolehnutí, může dospět k závěru, že íránský problém vyřeší jen jednostranná bombardovací akce. Saúdové mohou zase na íránský jaderný program reagovat snahou o získání vlastních jaderných kapacit, třeba od spřátelených politiků v Pákistánu.
V prostoru Perského zálivu, Rudého moře a Arabského moře od roku 1995 permanentně působí 5. flotila amerického námořnictva, která dohlíží na klidný a nepřerušovaný provoz na frekventovaných trasách. I o její budoucnosti někteří pochybují. Christof Rühl, hlavní ekonom ropného koncernu (4,77 GBP, 0,10%), na nedávné konferenci v Londýně načrtl spekulativní scénář, podle něhož si za 15 let americký prezident v případě problémů na Blízkém východě řekne: „To mi žíly netrhá. Ropu moc dovážet nepotřebuju a můžu si jí opatřit v Kanadě a v Mexiku.“
Zvláštní velvyslanec Washingtonu pro energetiku Carlos Pasqual s takovým názorem nesouhlasí. Podle něj klíčovou roli, hraje fakt, že ropa je globálně obchodovatelnou komoditou. „Nestabilita nebo hrozby v jakékoli části světa mohou vyhnat ceny komodit pro všechny,“ upozorňuje Pasqual na propojenost světového trhu. Spojené státy proto podle něj zůstanou angažovány všude, kde bude hrozit nestabilita.
Loni Spojené státy dovezly 40 % své spotřeby ropy, nejméně za dvě dekády. Na země kartelu OPEC z dovozu připadlo 42 %, na země Perského zálivu kolem čtvrtiny. Import od arabských států nicméně navzdory razantně rostoucí domácí těžbě v posledních letech neklesá, spíš naopak. Stojí za tím struktura amerického rafinérského sektoru. Lehká ropa z břidlicových pánví v Severní Dakotě a Texasu je kvalitní a hodí se na výrobu paliv s vysokým oktanovým číslem. Řada rafinerií je ale nastavena na zpracování těžších typů ropy, která se těží například v Perském zálivu. Zatímco poptávka po lehčích typech ze zemí jako Nigérie dramaticky klesla, dovozy z Blízkého východu jsou pro efektivní provoz amerických rafinerií stále nezbytné.
Růstu importu například ze Saúdské Arábie nahrála nedávná modernizace a expanze zpracovatelského závodu v texaském Port Arthuru, který se s kapacitou 600 tisíc barelů denně stal největší severoamerickou rafinerií a pátou největší rafinerií na světě. Komplex patří saúdskoarabské státní společnosti Aramco a koncernu Royal Dutch (24,08 EUR, -0,93%).
(Zdroje: WSJ, Bloomberg, Reuters)