Zlaté časy globální ekonomiky jsou bezesporu za námi. Tvůrci politik se přesto nadále soustředí na řízení krátkodobé poptávky v naději, že vzkřísí opojná tempa růstu, která jim před finanční krizí let 2008-09 lahodila. To je chyba. Když člověk analyzuje neoklasické růstové faktory – pracovní sílu, kapitál a souhrnnou produktivitu faktorů, vzniknou pochyby, jestli stimulace poptávky může být dlouhodobě udržitelná nebo aspoň posloužit jako účinná krátkodobá politika.
Zamysleme se nad každým z těchto růstových faktorů. Demografické změny během příštích 15 let všude kromě Afriky, Středního východu a jižní střední Asie zvrátí nebo přinejmenším zpomalí růst nabídky pracovní síly. Evropa, Japonsko, Spojené státy a nakonec i Čína a východní Asie se budou potýkat s nedostatkem pracovních sil.
Přestože rozsáhlá migrace z regionů s přebytkem pracovních sil do regionů s jejich nedostatkem by přijímajícím ekonomikám prospěla, téměř určitě by vyvolala všeobecný odpor, zejména v Evropě a východní Asii, takže by nebylo snadné ji podporovat. Zvýšení účasti v pracovních silách, zejména u žen a seniorů, by napjatým trhům práce mohlo přinést úlevu, ale samo o sobě by jako řešení úbytku populace v produktivním věku nestačilo.
Světová ekonomika nemůže spoléhat ani na vyšší hladiny investic. Celosvětový poměr investic k HDP, zejména ve vyspělých ekonomikách, v posledních 30 letech postupně klesá a neexistuje žádný zřetelný důvod, proč by se ve střednědobém až dlouhodobém výhledu měl začít zvedat. Ještě donedávna ubývající investice ve vyspělém světě kompenzovaly prudké nárůsty investic na rozvíjejících se trzích, hlavně v Asii. Jenže ani tam nejsou vysoká tempa investic udržitelná. Až v Číně vzroste příjem na hlavu, tempo investic (od roku 2009 na bezmála 50 % HDP) poklesne, podobně jako v Japonsku.
Ani třetí motor růstu, souhrnná produktivita faktorů, si nedokáže udržet neúnavné přírůstky, jichž jsme byli svědky od konce 90. let do poloviny první dekády nového století. Během tohoto období globálnímu hospodářství prospěl souběh několika ojedinělých dějů: informační a komunikační revoluce, „mírové dividendy“ po skončení studené války a zavádění tržních reforem v mnoha bývalých komunistických a dalších rozvojových ekonomikách. Navíc globální růst povzbudilo dokončení uruguayského kola vyjednávání o volném obchodu v roce 1994 a celková liberalizace kapitálových toků.
V dnešní ekonomice je těžké najít nějaký zárodek růstu podobné velikosti – ať už inovaci nebo veřejnou politiku. Na obzoru se nerýsuje žádná nová technologická revoluce. Světová obchodní organizace dospěla v prosinci na Bali jen k omezené dohodě, vzdor 12 letům vyjednávání, přičemž četné bilaterální a regionální dohody o volném obchodu mohou dokonce celkový světový obchod oslabit.
Ještě horší je, že hlemýždí růst a vysoká nezaměstnanost ve vyspělých zemích v důsledku finanční krize roku 2008 podněcuje požadavky na posílení protekcionismu. Ohrožena je tudíž i finanční liberalizace 90. let a počátku let nultých.
Dalekosáhlé makroekonomické a politické reformy po skončení studené války už také podle všeho doběhly. Snadné zisky už jsou vyčerpány; dohoda na dalších strukturálních změnách bude časově náročnější a jejich realizace bude těžší.
Jestliže tedy globální růst nepohánějí faktory na straně nabídky, musíme revidovat očekávání, čeho mohou dosáhnout měnové a fiskální politiky. Pokud už se skutečný růst blíží růstu potenciálnímu, pokračování současné fiskální a měnové stimulace bude jen vytvářet další bubliny, zhoršovat problémy suverénní zadluženosti a ztenčováním objemu globálních úspor dostupných k financování soukromých investic podlamovat dlouhodobé růstové vyhlídky.
Tvůrci politik by se raději měli soustředit na odstraňování strukturálních a institucionálních úzkých hrdel ekonomik. Ta na vyspělých trzích vyplývají především z ubývání a stárnutí populace, rigidit na trhu práce, příliš nákladného sociálního státu, vysokých a pokřivujících daní a zadluženosti vlád.
Výčet překážek růstu na rozvíjejících se trzích je ještě delší: korupce a slabá vláda práva, uchvacování státu, organizovaný zločin, chatrná infrastruktura, nekvalifikované pracovní síly, omezený přístup k financím a přílišné státní vlastnictví. Nadto trhy všech velikostí a úrovní rozvoje nadále poškozuje protekcionismus, restrikce toků zahraničního kapitálu, sílící ekonomický populismus a marnotratné a špatně zacílené sociální programy.
Dokážeme-li tyto problémy vyřešit, globálně i na národní úrovni, budeme schopni ukončit nebezpečný fiskální a měnový expansionismus, na nějž světová ekonomika začala spoléhat, a umožnit dlouhodobou udržitelnost růstu – ač na nižších hladinách než v nedávných letech.
Marek Dabrowski, profesor ekonomie, byl prvním náměstkem ministra financí v první polské postkomunistické vládě a předsedou představenstva varšavského Centra společensko-ekonomických analýz (CASE).
Copyright: Project Syndicate, 2014.