Až do konce roku 2013 právní úprava této problematiky ve vztazích podléhajících občanskému zákoníku zcela chyběla. Tato mezera byla vyplněna soudní judikaturou, podle níž bylo na dlužníkovi, aby určil, na jaký dluh plní a zda třeba plní přednostně jen na některou složku dluhu.
Alespoň částečnou právní úpravu sice obsahoval obchodní zákoník, ale převážně pro vztahy mezi podnikateli. Pro vztahy jiné si smluvní strany mohly jeho použití dohodnout.
Obchodní zákoník rozlišoval mezi plněním dluhu nepeněžitého a peněžitého dluhu. Pro nepeněžitá plnění platilo, že plnění dlužníka, měl-li dlužník vůči věřiteli více dluhů stejného druhu, šlo nejprve na dluh nejdříve splatný (např. zavázal-li se dlužník k více dodávkám určitého druhu zboží věřiteli, ale žádnou z nich nedodal včas), a to na jeho příslušenství, teprve poté bylo možné zbylé plnění započítat na jistinu dluhu. Při plnění peněžitého závazku se platba dlužníka započetla nejprve na úroky a poté na jistinu dluhu.
Měl-li dlužník vůči věřiteli peněžitých závazků několik, platilo, že nejdříve je hrazen závazek nezajištěný či nejméně zajištěný, a nebyl-li žádný ze závazků zajištěn (například zástavou), pak závazek nejdříve splatný. Vždy však pouze za předpokladu, že nebylo zřejmé, zda dlužník platil nejprve na jistinu dluhu či na úroky, popř. který konkrétní dluh u téhož věřitele (bylo-li jich více), měl v úmyslu uhradit. Pokud jde o příslušenství dluhu, dosavadní právní úprava nerozlišovala, zda má být plněno nejprve na úrok, úrok z prodlení či na náklady spojené s uplatněním pohledávky.
Jednotná úprava pro všechny
Dosavadní situaci změnil od 1. ledna 2014 nový občanský zákoník. Pokud jde o pořadí jednotlivých nároků, stanoví, že plnění dlužníka se započte nejprve na náklady spojené s uplatněním pohledávky, dále na úroky z prodlení, poté na úroky (smluvní) a nakonec na jistinu dluhu. Využije-li dlužník včas svého práva a určí, že plní nejprve na jistinu, musí však počítat s tím, že z nákladů a úroků bude muset věřiteli uhradit také úrok.
V případě více dluhů dlužníka u téhož věřitele nově platí, že se plnění započítává nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný a při stejné míře zajištění na závazek nejdříve splatný.
Tato nová pravidla se však uplatní pouze v případě, že si smluvní strany nedohodly pravidla jiná nebo kdy dlužník sám při plnění dluhu včas neurčil, že plnění má být věřitelem započítáno přednostně například na jistinu, poté na příslušenství dluhu atd., popřípadě že plní na určitý dluh (má-li vůči témuž věřiteli dluhů více). Vůle dlužníka má tedy před zákonnou úpravou přednost a věřitel, přestože s tím nebude souhlasit, proti tomu nemůže nic namítat.
Tato nová pravidla se dále nepoužijí rovněž v situaci, kdy si smluvní strany předem dohodly pravidla započítávání plnění odlišně od zákona. Možnost sjednat si pravidla započítávání plnění na dluh odchylně od zákona však existovala i před 1. lednem 2014.