Ekonom Scott Sumner se domnívá, že Velká recese roku 2008 nebyla primárně způsobena problémy bankovního sektoru a kolapsem realitního trhu. To byly podle něj až druhotné důsledky špatně nastavené monetární politiky. Tedy toho, že Fed, ač mohl, neudržel růst nominálního produktu na předchozím trendu (viz včerejší Víkendář). S tímto pohledem úzce souvisí další názor ekonoma, podle kterého jsou centrální banky jako superhrdinové, kteří ale nemají dostatečné sebevědomí.
Sumner píše: „Centrální bankovnictví je vzácný případ, kdy je hlavním problémem nedostatečná důvěra… Většinu největších chyb měnové politiky v historii způsobilo nedostatečné sebevědomí centrálních bankéřů… Na Works in Progress napsal Oscar Sykes vynikající esej o historii cílování inflace. Pokud bych měl k jeho eseji něco říci, pak to, že cílování inflace nebylo přijato až do 90. let právě proto, že centrální bankéři si nebyli jistí svou schopností mít inflaci pod větší kontrolou.“
Ekonom následně popisuje, že v únoru 1990 přijala Bank of New Zealand inflační cíl 0 – 2 %. A pak došlo k rychlému a výraznému poklesu inflace a snížení její volatility. Sumner dodává, že tento úspěch „by se samozřejmě dal snadno ignorovat, protože Nový Zéland je pouze malá země ležící někde daleko od ostatních. Ale o rok později přijala inflační cíl i Kanada, a i ta slavila úspěchy. Bývalý centrální bankéř John Murray ovšem tento krok na jeho počátku kritizoval a ptal se, „proč by jakákoli zodpovědná centrální banka riskovala svou pověst přijetím tak nejistého a explicitního mandátu?“
Sumner míní, že centrální bankéři mají za sebou dlouhou historii podceňování svých možností. Po dobu 30 let po Velké hospodářské krizi mezi nimi panoval konsensus, že tehdejší propad hospodářské aktivity byl způsoben finanční nestabilitou, nikoli utaženou monetární politikou. „To vše se změnilo, když Milton Friedman a Anna Schwartz publikovali knihu Monetární historie Spojených států. Ukázali, že špatná měnová politika hrála klíčovou roli v propadu ekonomiky v letech 1929 až 1933. Pozdější analýzy tyto závěry poněkud upravily o problémy s mezinárodním zlatým standardem. Ale i tento výzkum obviňoval centrální banky v zemích, jako jsou USA a Francie, z hromadění nadměrných zásob zlata.“
Sumner také zmiňuje, že „na zasedání FOMC koncem roku 1937 jeden z jeho účastníků varoval, že pokud Fed napraví předchozí politickou chybu (tedy dvojí zvýšení povinných minimálních rezerv na začátku roku 1937), veřejnost by mohla začít tušit, že právě tato politika způsobila recesi. To je mimo jiné „téměř učebnicový příklad špatné etiky“ a také logiky. Sumner dokonce tvrdí, že „většina hlavních politických chyb Fedu se stala proto, že si nebyl dostatečně vědom skutečnosti, že měnová politika ovlivňuje nominální agregáty, jako je inflace a nominální HDP.“
To se ale bude podle ekonoma měnit a v budoucnu se „centrální bankéři již nebudou moci vyhýbat odpovědnosti za nominální šoky. V určitém okamžiku budeme mít tak širokou škálu trhů s futures propojených s důležitými nominálními agregáty, že se ukáže, že nominální ekonomiku pohání měnová politika. Jako superhrdina neochotný k činům tak budou centrální bankéři dotlačeni k přijetí odpovědnosti za moc, kterou již mají, které dosáhli, když zlatý standard skončil.“ Ekonom ale podle svých slov nevěří, že změnu spustí akademický výzkum. Jak píše zmíněný Oscar Sykes, ani cílování inflace nevzešlo z akademického výzkumu.“
Zdroj: In Pursuit of Hapiness, Scott Sumner