Omezením, o kterém se stále hodně lidí domnívá, že je účinné, je pro nás původní („povstupové“) znění devizového zákona, resp. ustanovení nacházející se na konci jeho druhé části nazvané „Práva a povinnosti tuzemců a cizozemců“. Jednalo se o omezení, pro které byla při vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 vyjednána výjimka. Výjimka proto, že z pohledu evropského práva se na toto omezení hledělo jako na prostředek omezení volného pohybu kapitálu uvnitř společenství, což je jedna ze základních evropských svobod.
Stav do roku 2009 a do roku 2011
Po českém vstupu do Evropské unie bylo pro cizozemce (pozor na rozdíl od „cizinců“ se u nich jedná o kritérium trvalého pobytu) ještě pět let nemožné volně nabývat objekty tzv. vedlejšího bydlení (chalupy, chaty, rekreační objekty a pozemky k jejich výstavbě) a po sedm let (tedy do roku 2011) zemědělské a lesní pozemky.
Možnost jejich nabytí byla navázána na získání povolení k pobytu (a jeho určitou délku), což bylo pro občany členských zemí EU a občany zemí, se kterými byly uzavřeny mezinárodní dohody tuto problematiku upravující (např. USA), podstatně snadnější než pro státní příslušníky tzv. třetích zemí, kteří mohli nemovitosti nabývat jen za určitých zákonem vyčtených situací (třeba děděním). I tak ale bylo nutné o povolení zažádat a projít oficiální procedurou, která vyžadovala i návštěvu cizinecké policie. Navíc se průkaz povolení k pobytu vydával jen na omezenou dobu s možností prodlužování.
Obcházení omezení a jejich zrušení
Za této situace se zákaz nabývání nemovitostí cizozemci nejčastěji (jak v případě fyzických, tak i právnických osob) „obcházel“ získáním trvalého pobytu v Česku nebo založením či koupením české právnické osoby (společnosti nebo družstva), která již byla považována za tuzemce a nemovitost koupila následně sama. Cizí státní příslušník pak nemovitost vlastně držel skrze jím ovládanou právnickou osobu. To bylo poměrně časově a administrativně náročné, i když je možné si představit i výhody takovéhoto řešení. S právnickou osobou (podílem, akcií atd.) se totiž nakládá poměrně snadněji než s nemovitostí zapsanou do katastru nemovitostí. Také se předpis například obcházel tak, že strany uzavřely smlouvu o dlouhodobém pronájmu nemovitosti s možností její pozdější změny na smlouvu kupní. S ohledem na tato „zastírací“ jednání se naskýtá otázka, zda byla omezení nastavena správně či měla smysl.
Od 30. dubna 2009 se výše zmíněné omezení zúžilo pouze na nabývání zemědělských a lesních pozemků. Tento stav přetrval až do konce druhého přechodného období a v roce 2011 se nabývání všech nemovitostí cizinci, resp. cizozemci liberalizovalo (to platí i pro státní příslušníky tzv. třetích zemí, nejen pro občany Evropské unie). Zajímavé bylo, že dikce zákona se nezměnila okamžitě, ale vzhledem k aplikační přednosti evropského práva se relevantní ustanovení devizového zákona stalo neúčinným a český zákonodárce dotyčné ustanovení zrušil s menší prodlevou.
Jak to provést
Pokud tak chce cizí státní příslušník nyní koupit v Česku nemovitost, může jednat přímo a bude jako vlastník následně zapsán v katastru nemovitostí. Vzhledem k větší administrativní náročnosti této transakce a nutnosti poskytnout některé dokumenty v českém jazyce je vhodné doporučit zahraničnímu zájemci o koupi nemovitosti spolupráci s místním zástupcem, který proceduru ovládá a cizímu státnímu příslušníkovi poradí. Praxe nejčastěji zapojuje advokáty nebo realitní makléře. Při existenci zástupce není fyzická přítomnost kupce v Česku ani nutná a zájemce tak musí vystavit jen plnou moc a splnit jisté povinnosti, které ukládá zákon proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (např. dostatečná identifikace kupce).
Můžeme shrnout, že dnešní stav je takový, že veškerá omezení stanovená devizovým zákonem jsou zrušena. České právo je tak plně liberalizované a v souladu s předpisy Evropské unie ve vztahu k zákazu omezování pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi a podmínky pro nabývání nemovitostí cizozemci (z jakékoliv země světa) jsou rovné s podmínkami pro české tuzemce.