Chladná čísla ukazují velkou část hrůz, které přinesla první světová válka. Zemřelo v ní více než 9 milionů lidí, zraněno jich bylo více než dvakrát tolik. A když utichly zbraně, lidstvo postihla další pohroma, tentokrát ve formě smrtelného chřipkového onemocnění. Vojáci, kteří se vraceli z války domů, tuto chřipku roznesli po celém světě. Odhaduje se, že na ni zemřelo 50 milionů lidí. Velká část současných hranic států v Evropě a na Blízkém východě odráží mírová ujednání, která po první světové válce nastala. Rusko a Německo se zmenšily, rozpadlo se Rakousko-Uhersko a otomanská říše. Na mapách se objevily nové země, včetně Jugoslávie a Iráku. Dlouhodobější důsledky války se ale odhadují těžko. Platí to o politické, sociální i morální rovině. Tento konflikt změnil všechny země, které se na něm podílely, staré režimy padly, nahradil je nový řád. V Rusku byla carská autokracie nahrazena komunistickou, dopady byly obrovské a byly znát po celé následující století.
Rusko bylo před rokem 1914 zaostalou autokracií, která se ale rychle měnila. Růst této ekonomiky dosahoval úrovní podobných jako u asijských tygrů v 60. a 70. letech. Šlo o jednoho z předních evropských exportérů obilovin. Industrializace zase znamenala prudce rostoucí dovozy strojírenského zboží. Rozvíjely se i instituce spojované s občanskou společností a vládou práva. Kdyby nedošlo k válce, možná by se z Ruska stala moderní demokratická společnost. Namísto toho přišel komunismus, který si na ruském lidu i celém světě vybral krutou daň. Jeho dědictví je patrné dodnes ve formě autoritářského a zkorumpovaného režimu Vladimíra Putina.
Válka zničila i alternativní možnosti rozvoje Evropy. Staré říše měly své chyby, ale umožňovaly lidem z různých národů žít v relativní harmonii v jednom státě. Rakousko-Uhersko i otomanská říše se pokoušely vyhovět požadavkům jednotlivých zemí na větší autonomii. Nikdy se nedozvíme, zda by bez války bylo dosaženo úspěchu. Víme jen, že svět si prošel hrůzou etnického nacionalismu. V roce 1918 skončil jeden velký konflikt, ale začalo mnoho menších. Poláci bojovali s Rusi, Litevci a Čechy, Rumunsko provedlo invazi do Maďarska. Ve finské občanské válce zemřelo 37 tisíc lidí, v Rusku do konečného vítězství bolševiků zemřel až jeden milion vojáků a mnohem více civilistů.
Válka brutalizovala celou Evropu, došlo k růstu extrémistických hnutí a nastalo oslabení víry v existující řád. Nové vlády mohly časem získat legitimitu, ale čas Evropa neměla. Velká deprese na konci 20. let podkopala i ty nejsilnější demokracie. Před rokem 1914 se Evropané mohli chlubit, že jejich společnost je nejvyspělejší na světě, po několika letech šlo ale o zdrcený kontinent. To se projevilo i v koloniích. Lidé v nich viděli, čeho jsou Evropané schopni a mýtus o jejich nadřazenosti byl rychle zničen.
Konec první světové války nebyl přímou příčinou začátku té druhé, ale vytvořil pro ni podmínky. Prezident Wilson podporoval mír bez trestu, avšak jeho odpůrci prosazovali tvrdé tresty pro Německo a jeho spojence. Možná to byl správný pohled. Každopádně došlo k tomu, že po roce 1918 německá pravice i řada obyčejných Němců došla k názoru, že Německo vlastně poraženo nebylo. Válka skutečně skončila dříve, než byly překročeny německé hranice a ti, kteří byli za nimi, tak porážku na vlastní kůži nepocítili. Armáda se vracela domů v dobrém stavu, prezident ji vítal jako „neporaženou“. Následnou Versailleskou dohodu a její sankce vůči Německu tak Němci nepovažovali za legitimní. Nacisté pak přímo slibovali její nedodržení.
Válka ale zanechala problémy i na straně vítězů. Italové si stěžovali, že nedostali všechna požadovaná území, Francouzi, že jejich oběť byla příliš velká. Země ztratila 40 % své výrobní kapacity, měla nejvíce obětí a získala jen velmi málo. Souseda jí přitom dělalo Německo, které mnoho neztratilo a mělo větší populaci. Británie a Spojené státy jí slíbily pomoc v případě německého útoku, slib to byl ale bezcenný. Následné francouzské pokusy o vybudování aliance jen zvýšily německé obavy z obklíčení nepřátelskými státy. Výrazné změny byly po první světové válce patrné i v Japonsku, Číně a USA. Finanční dominance se přesouvala z Londýna do New Yorku, Spojené státy získávaly náskok i v dalších oblastech, včetně průmyslu či armády.
První světovou válku a její důsledky bychom neměli vnímat pouze z pozice zájmu o historii. Stále žijeme ve světě, který je jejím důsledkem. A čelíme podobným obavám jako tehdy. Jak se má svět například vyrovnávat s mocnostmi, jejichž vůdci se domnívají, že musí být něčím výjimečným? Namísto tehdejšího Německa je tu dnes Rusko. A jak znovu vybudovat společnost po ničivém konfliktu? Dříve se to týkalo Evropy, dnes některých afrických zemí, Blízkého východu nebo Afghánistánu.
Uvedené je výtahem z „World War I: The War That Changed Everything“, autorkou je Margareth MacMillan z Oxford University.
Zdroj: WSJ