Pád eura, nebo Spojené státy evropské?
Prezident německého Ifo Institutu Hans-Werner Sinn připomíná ve své nové knize o krizi v eurozóně často zapomínaný či záměrně ignorovaný fakt: Utahování fiskální politiky nebylo dílem politiků, ale vynutily si ho trhy. Ty ztratily víru ve schopnost některých zemí udržet pod kontrolou svůj veřejný dluh a dluh soukromého sektoru. Bez pomoci od jiných států a ECB by většina z nich už byla v bankrotu a neměla by přístup na trhy. Nakonec by tak eurozóna musela přistoupit k ještě tvrdšímu utažení politiky, než tomu je nyní.
Popsaná logika je správná, ale ignoruje jeden evidentní fakt. Poskytnutí pomoci je nedílnou součástí správně fungujícího monetárního systému. Eurozóna ale během krize vykazovala právě v této oblasti velké slabiny. V rámci jednoho státu se pomoc poskytuje běžně. Například sever Anglie ji od jihu dostává neustále. Evropa by se nedostala do tak hlubokých problémů, kdyby měla od počátku dobře fungující centrální banku a monetární politiku. Důvodem je i to, že země, které si půjčují ve vlastní měně, zbankrotovat nemohou. Vždy mohou přikročit k tištění peněz, které problémy s dluhem vyřeší.
Je evidentní, že najdeme výjimky. Do roku 1980 byla pravděpodobnost defaultu mnohem vyšší u zemí, které si půjčovaly v cizích měnách. Potom ale už byla podle pravděpodobnost u obou skupin zhruba stejná. U zemí, které postihl default i v případě, že si půjčovaly ve vlastní měně, najdeme nejvíce příkladů mezi rozvíjejícími se ekonomikami. Klíčová u nich byla vysoká inflace a devalvace – kvůli nim se nakonec rozhodly ukončit monetizaci dluhu. Obecně tedy můžeme říci, že i u zemí s půjčkami ve vlastní měně dochází k defaultům. Až do chvíle, než se objevily problémy Řecka, se to ale v podstatě vůbec netýkalo vyspělých ekonomik. U zemí se slušným ratingem, jako je Velká Británie či Spojené státy, trhy obvykle do určité míry tolerují i monetizaci dluhu.
Problémem eurozóny je to, že nejde o jednu zemi, ale o společenství 18 států s vlastní fiskální politikou. Nejsilnějším z nich je Německo, a to není nijak nadšeno myšlenkou, že by pomáhalo dalším zemím v unii. Německá ústava to dokonce zakazuje. Nákup dluhopisů ze strany ECB je pak vnímán jako krok, který má tento zákaz obejít. A z technického pohledu mají Němci pravdu. Pokud jsou deficity monetizovány, platí za to hlavně oni.
Když tak Mario Draghi hovoří o tom, že fiskální politika by měla být vstřícnější k růstu, Němci vědí, co si o tom mají myslet. Buď dojde k určitému stupni monetizace, nebo se zvýší deficity v Německu. Jak ale bylo uvedeno, takový postup by byl v rámci jedné země úplně přirozený. Mezi zeměmi, které mají společnou pouze měnu, jde ale o něco jiného. Draghi si je dobře vědom toho, že přežití eura znamená v konečném důsledku otázku sdílení dluhů. Profesor Sinn správně tvrdí, že euro nemůže v současné podobě obstát. Jestliže má přežít, musí dojít k prohloubení evropské integrace, která skončí u Spojených států evropských. Sinn ale také tvrdí, že ECB už nyní kvůli programům nákupů dluhopisů porušuje svůj mandát. Možná je to pravda, ale ECB je nyní tím jediným, co stojí mezi eurozónou a totálním kolapsem. V současné době totiž neexistuje plán na vytvoření oněch USE.
V případě, že Německo celou situaci nepochopí a nepřevezme-li plnou zodpovědnost za další evropskou integraci a vytvoření řádně fungující centrální banky, euro nepřežije. Na politické i ekonomické rovině dojde k dezintegraci eurozóny. Je tu jeden velký paradox. Německo věnovalo první polovinu minulého století snahám podrobit si Evropu svou armádou. Nyní se mu nabízí mírová cesta, ale Němci už zájem nemají.
Skotské „Yes“ může být pro libru děs
Podle není pravděpodobné, že by se Skotové 18. září rozhodli pro svou nezávislost. Pokud by k tomu ale nakonec přece jen došlo, „mohlo by to mít vážné důsledky pro skotskou ekonomiku i pro celou Velkou Británii“. Veřejné služby ve Skotsku by musely být omezeny a nově vzniklý stát by čelil výrazně vyšším sazbám z půjček. Největším rizikem je ale podle banky to, že vzniklá nejistota by mohla vyvolat prodeje britské libry a odliv kapitálu. Ekonom banky Kevin Daly k tomu uvádí: „Největší nejistotu budí otázka, zda by nezávislé Skotsko bylo schopno udržet si libru jako svou měnu. Výsledkem by mohla být krize podobná té v eurozóně.“
„Krize v eurozóně nám ukázala, že pokud má nějaká monetární unie fungovat, musí do určité míry proběhnout i fiskální a finanční integrace. I kdyby se librová unie nerozpadla hned ve chvíli, kdy by Skotsko hlasovalo pro nezávislost, hrozba tohoto rozpadu by byla veliká. Investoři by tak měli značnou motivaci k prodeji skotských aktiv a domácnosti k vybírání hotovosti ze skotských bank,“ tvrdí Daly. Bank of England by podle něho mohla zpočátku intervenovat, nakonec by však rozhodovaly politické faktory. Skotskou nezávislost nehodnotí optimisticky ani Berenberg Bank. Ta hovoří o propadu korporátních investic. I zde by hlavní roli hrála rostoucí nejistota a i zde je dobrým příkladem vývoj v eurozóně.
K volbám kvůli penězům
V roce 2012 se voleb do radnice Los Angeles zúčastnilo 23 % voličů. V roce 2001 to přitom bylo 37 %. V některých obvodech se pak voleb zúčastnilo jen asi 15 % voličů. Předseda městské rady Herb Wesson to považuje za katastrofu a navrhuje, jak volební účast zase zvýšit: Každý, kdo se jich zúčastní, bude zařazen do loterie nabízející výhru až 50 000 dolarů.
Podobný nápad není ničím novým. Například Arizona v roce 2006 uvažovala o tom, že jednomu šťastlivci věnuje za jeho hlas 1 milion dolarů. Nakonec tento nápad realizován nebyl a stejně tak to může dopadnout i v Los Angeles. Co kdyby ale nakonec prošel? Zvýšila by se volební účast? Ekonom Kirabo Jackson tvrdí, že „dobře postavené odměny za lepší známky mohou ve škole podpořit proces výuky“. Špatně navržené programy ale nefungují. Je třeba možné, že nějaký student dostane odměnu za vysoké hodnocení v testu, ale problematice vlastně nerozumí. Obecně však platí, že peněžní odměny mohou zvýšit motivaci ke studiu. Účast ve volbách je pak mnohem jednodušší než odměny za studium. Jak poukazuje Jackson, „je nám jedno, kdo jak hlasuje“.
Barry Schwartz ze Swarthmore College ale zůstává k takovým návrhům skeptický: „Podobné programy v podstatě zajistí, že k volbám přijde více lidí, kteří jsou méně informovaní než ti, kteří by volili i bez peněžních odměn. Navíc dojde k tomu, že peníze, které korumpují celý politický systém, se postarají i o to, aby o odměnách věděli hlavně určití lidé.“
Demokracie je možná sérií experimentů. Tento se zdá být jedním z těch méně nadějných. Možná, že vidina velké výhry přiláká k volbám určitou skupinu jinak apatických lidí. Pokud jsme se ale naučili něco z toho, jak vypadá financování politických kampaní, je to následující: Měli bychom se snažit peníze z politiky stáhnout a ne do ní sypat ještě více.
Zdroj: The Daily Telegraph, The Atlantic