Organizace UNCTAD vydává každoročně statistiky ohledně žalob, které zahraniční investoři podávají na státy za jejich skutečná nebo domnělá porušení mezinárodního práva, respektive dohod na ochranu zahraničních investic. Některé státy například bez náhrady znárodňují zahraniční investice, protiprávně ruší investorům licence na těžbu nerostů nebo zahraniční společnosti otevřeně šikanují. Zákroky jiných států jsou více rafinované a z hlediska mezinárodního práva mohou být legální. Jde například o rychlou změnu zákonů, omezování volnosti podnikání nebo zavádění mimořádných daní nebo poplatků, které mají dosáhnout vládních cílů (např. omezit investice do solárních elektráren) a třeba i naplnit státní rozpočet. To byl loni případ i České republiky a Španělska. Z celkového počtu 57 loni podaných žalob se jich celých 13 týkalo zákroků těchto dvou států proti producentům solární energie.
Loňský rok Ministerstvo financí, které má v ČR na starosti investiční arbitráže, obdrželo 7 žalob zahraničních investorů. Přestože šlo v tomto ohledu o poměrně „bohatý“ rok, nelze říci, že by Česko na žaloby od zahraničních investorů nebylo zvyklé. Česko je totiž historicky nejžalovanější zemí v Evropě a třetí na světě, s celkovým počtem 27 arbitráží. Prvním případem byla arbitráž o TV NOVA, dalším třeba spor s japonskou bankou Nomura nebo méně známé arbitráže týkající se bank, médií nebo produkce cukru. Česko se tak mimo jiné zapsalo i do zahraničních učebnic a studenti na prestižních univerzitách v USA, Evropě i jinde se dnes učí o případu CME vs. Czech Republic a o dalších českých arbitrážích.
Proč by zrovna Česko mělo být nejžalovanější zemí v Evropě? Nedošlo snad v ČR za posledních 20 let k obdobnému ekonomickému a společenskému vývoji jako v Polsku, Maďarsku nebo Bulharsku? A neměly by státy jako Egypt, Ekvádor nebo Kazachstán být častějšími cíly nespokojených zahraničních investorů?
Na tomto místě je možné uvést několik okolností, které k vysokému počtu arbitráží proti Česku mohly přispět.
Za prvé: bilaterální smlouvy o ochraně investic mezi Českou republikou a západními zeměmi, jejichž společnosti v Česku dlouhodobě nejvíce investují, byly uzavřeny rychle a bez komplikací ve dvou letech mezi rokem 1990 a 1991. Česko chtělo nalákat zahraniční investory, ale takřka nikdo neměl s podobnými smlouvami zkušenosti a politická i odborná debata neexistovala. Důsledkem bylo přejímání zahraničních návrhů smluv, akceptace širokých definic investice a obecně výhodných podmínek pro zahraniční investory.
Za druhé: V roce 1990 ani nikdo zkušenosti s investičními arbitrážemi mít nemohl, protože na začátku 90. let takřka žádné spory tohoto typu ještě nebyly rozhodnuty. Investiční arbitráže se totiž rozmohly až během posledních dvaceti let, během kterých byly postupně uzavřeny tisíce dvoustranných (i mnohostranných) smluv na ochranu investic, na jejichž základě jsou arbitráže vedeny. Není tedy divu, že si v Československu v roce 1990 zřejmě nikdo neuvědomoval, co všechny uzavírané smlouvy na ochranu investic (například s Nizozemím) mohou v budoucnu znamenat, resp. jaká rizika mohou skrývat.
A konečně: Rozsáhlá privatizace podniků, nejasná pravidla, transformace celých sektorů průmyslu na jedné straně, nezkušení politici a úředníci (a možná i korupce) na straně druhé. Nelze se divit, že v průběhu posledních dvou dekád došlo k řadě pochybení, která zahraniční investoři mohli právem vnímat jako poškození své investice a důvod pro zahájení arbitráže.
Tyto uvedené důvody samozřejmě konkrétně nevysvětlují, proč zrovna Česko je ze všech bývalých socialistických zemí tou nejvíce žalovanou. Na podrobnější analýzu si musíme počkat a nezbývá než prozatím pouze spekulovat. Přicházelo do Česka více zahraničních investic, než do sousedních zemí? Byly chyby a špatné záměry českých politiků a úředníků intenzivnější, než u Poláků, Slováků či Maďarů? Nebo bylo Česko po prohrané arbitráži o televizi NOVA vnímáno jako snadná „kořist“?
Odpověď na tyto otázky možná naznačí výsledky solárních arbitráží. Nejspíš se také dozvíme, zda trend posledních let, kdy Česko investiční arbitráže spíše vyhrávalo, bude i nadále pokračovat či nikoliv.