Existuje takový mýtus, že finanční trhy pozorně sledují každý krátkodobý pohyb rozpočtových bilancí vyspělých zemí. Je to podobné scénce Mrtvý papoušek od Monty Pythonů, kde se mimo jiné říká: „Možná, že v minulosti vedl velkolepý život, nyní je ale naprosto bezpochyby a úspěšně mrtev a trvá to už nějakou dobu.“ Nemusíme toho o finančních trzích vědět mnoho, abychom pochopili, že jde skutečně o mýtus. Příkladem je trh s britskými vládními dluhopisy. Ten neexistuje v izolaci, je propojen s řadou dalších trhů s různými aktivy. Malá změna v zadlužení vlády a v rozpočtové bilanci má jen malý vliv na výši výnosů dluhopisů. Ty určuje hlavně očekávaný vývoj krátkodobých sazeb v budoucnu. Proto jsou britské výnosy asi na 2 %, u Francie ale na 1 %. U ECB se totiž čeká, že bude sazby držet nízko déle než bank of England.
Arbitráž mezi jednotlivými trhy předpokládá, že investoři věří ve vrácení zapůjčených peněz. Pokud tomu věřit přestanou, požadují rizikovou prémii. A zde se dostáváme k našemu papouškovi. V letech 2010–2012 totiž tyto prémie hýbaly trhem. Šlo ale o velmi specifické období a doba se změnila. Papoušek měl určité šance na přežití ve zmíněné periodě, nyní jsou ale tyto šance nulové. Pokud se vám tedy někdo snaží tohoto papouška prodat, vězte, že je mrtvý. Jestliže kupujete nějaké vládní dluhopisy a přemýšlíte o riziku defaultu, musíte zvážit dvě věci. První z nich je pravděpodobnost toho, že se vláda pro default sama rozhodne. Učiní tak v případě, že politické náklady spojené se zvyšováním daní a snižováním výdajů převýší náklady spojené s neschopností půjčovat si po defaultu nové peníze. A také musíte vzít v úvahu vynucený default, kdy vláda už není schopna si půjčovat, protože jí nikdo nepůjčí.
Obě možnosti spolu souvisejí, ale najdeme mezi nimi rozdíly. Druhá otevírá možnost sebenaplňující se krize, kdy k defaultu dojde proto, že trhy věří, že k němu dojde. V takové situaci je velmi dobré mít centrální banku, která toto riziko eliminuje. Funguje totiž jako věřitel poslední instance a kupuje dluh, který umožňuje refinancování starého. ECB tak odmítala činit až do září roku 2012 a trhy se obávaly, že vlády Irska, Portugalska a Španělska nebudou schopny svůj dluh refinancovat a dojde k bankrotu. ECB pak svůj postoj změnila a krize byla zažehnána.
Náš papoušek pravděpodobně nikdy nežil v zemích jako Velká Británie, USA či Japonsko. Ty totiž mají svou vlastní centrální banku. Hodně lidí tvrdí, že papouška viděli i tam, ale zmizel tak rychle, jak se objevil. Myšlenka na to, že by v těchto zemích mohl přežít o něco déle, prostě nedává smysl. Deficity byly v USA a Velké Británii v roce 2010 vysoko a dluh rychle narůstal. Dalo se tak s notnou dávkou představivosti uvažovat o tom, že si tyto vlády někdy v budoucnu vyberou default. Dnes jsou deficity blízko udržitelné úrovně, poměr dluhu k HDP je relativně stabilní. Pokud vám někdo říká, že tam papoušek stále žije, reagujte jako John Cleese: „Toho papouška už není! Přestal existovat a odebral se ke svému stvořiteli! Jeho metabolické procesy jsou minulostí!“
Autorem je ekonom Simon Wren-Lewis z Oxford University.
Zdroj: MainlyMacro