Spojené státy byly první zemí, která vyzkoušela politiku kvantitativního uvolňování. Jejich úspěch byl dán specifickým fungováním amerického finančního systému. V zemích jako Německo či Francie drží domácnosti mnohem více likvidních aktiv relativně k jejich dluhu. Snižování sazeb tak má na jejich výdaje opačný vliv než v USA. Evropské domácnosti také drží mnohem méně akcií a vliv vyšších cen akcií na spotřebitelské výdaje je zde tedy mnohem menší. Lze také pochybovat o tom, že by výrazně pomohl kurz eura. Ten už totiž značně klesl a další oslabení společné evropské měny by se pravděpodobně setkalo s nesouhlasem jiných zemí, protože eurozóna už dnes dosahuje velkých obchodních přebytků.
ECB tedy musí vytvořit strategii, která je vhodná pro evropský systém, namísto toho, aby se snažila kopírovat politiku Fedu. Tato strategie by měla být založena na Friedmanově myšlence „peněz z vrtulníků“. Tedy na tištění peněz a jejich distribuci veřejnosti. Takový krok bude vždy fungovat jako stimulace a bude v boji s deflací efektivní. ECB by ovšem musela zajistit, aby tato politika byla spravedlivá vůči všem.
Jednoduchým řešením by bylo dodání nových peněz vládám, které by pak rozhodly o tom, jak je v jejich zemích rozdělit. Pravidla eurozóny ale neumožňují, aby ECB financovala vládní výdaje a proto je tento krok v praxi nepoužitelný. Další možností je přímá výplata peněz ze strany ECB všem důchodcům a pracujícím. Vlády by jen pomáhaly zajistit tento krok po technické stránce a využily by k tomu systém sociálního zabezpečení. Další alternativou je využití volebních databází, které by ECB mohla použít nezávisle na vládách. Žádný zákon jí v takovém postupu nebrání.
Mezi popsaným rozdělením peněz, které by mohlo dosahovat úrovně 500 eur na člověka, a tradiční fiskální politikou panuje významný rozdíl. Ekonomové se právem obávají nezodpovědného chování politiků, kteří mohou před volbami zvyšovat výdaje, aby se zalíbili voličům. Je ale něco jiného, pokud peníze rozdává nezávislá ECB na základě rozhodnutí její Rady složené ze zástupců všech zúčastněných zemí. Tento krok by byl podniknut ve snaze dosáhnout inflační cíl ECB a šlo by o monetární politiku, ne o zvrácenou snahu o obcházení pravidel eurozóny.
V USA došlo v letech 2001 a 2008 ke změnám daňového systému a tyto změny byly pečlivě analyzovány. Studie ukazují, že 20 – 40 % výsledných úspor domácností bylo utraceno ve čtvrtletí, kdy k nim došlo. V Austrálii se podobný krok projevil asi 40% zvýšením výdajů domácností ve čtvrtletí, ve kterém získaly dodatečné finanční zdroje. Takové chování je v rozporu s hypotézou permanentních příjmů. Podle našeho odhadu by popsaný krok ze strany ECB nevedl k tak výraznému růstu výdajů v Německu, protože tam mají domácnosti velké úspory. V zemích jako Řecko, Portugalsko či Španělsko ale domácnosti nemají mnoho hotovosti a efekt by mohl být podobný jako v USA. To znamená, že ve Španělsku by se tempo růstu HDP mohlo zvýšit o 1,1 – 2 procentní body, v Německu jen o 0,5 procentního bodu.
Hlavní argument proti distribuci peněz ze strany ECB souvisí s morálním hazardem. Zadlužené domácnosti by mohly polevit ve snaze o snižování dluhu, protože by mohly uvěřit, že jim nakonec vždy pomůže tištění peněz. Podobně by se mohly zachovat vlády ve vztahu k fiskálním reformám. Pokud by ale základem celého plánu byla pevně ukotvená inflační očekávání a disciplinovaná inflační politika centrální banky, je hlavním argumentem to, že dluhy se nejlépe snižují v prostředí růstu a sílících rozvah domácností a státu. Podobně můžeme uvažovat o námitkách, že rozdělení peněz sníží důvěru v měnu. Taková tvrzení nedávají v prostředí deflace příliš smysl.
Můžeme také namítnout, že nové peníze podkopou motivaci lidí k práci a že jejich distribuce těm, kteří „si je nezaslouží“, je neetická. Vysoká nezaměstnanost v eurozóně ale není způsobena tím, že by lidé nechtěli pracovat. Příčinou je nedostatečná tvorba pracovních míst. A co se týče etiky, nesmíme zapomínat na to, že tradiční monetární uvolnění zvedá ceny aktiv a z toho těží zejména lidé s velkým bohatstvím. Někteří ze skupiny „elit“ to vnímají jako přirozený proces, pokud by ale chudší lidé měli mít podobné výhody, je to najednou neetické. Po letech utahování rozpočtů, pasivity a vysoké nezaměstnanosti je načase přijít s kvantitativním uvolňováním, které dosáhne potřebných cílů.
Uvedené je výtahem z „Combatting Eurozone deflation: QE for the people“, autorem je John Muellbauer.
Zdroj: VOX