Už od vypuknutí evropské hospodářské krize před více než čtyřmi lety se politici a experti halasně dožadují nějakého velkého řešení, přičemž se často odvolávají na příklad poválečného amerického Marshallova plánu, který od roku 1948 pomáhal obnovit západoevropské ekonomiky, rozbité a zatížené dluhy. Pro takové řešení však nikdy nedozrál správný politický okamžik. Nyní by se to mohlo změnit.
Dnešní situace Evropy vykazuje některé podobnosti se čtyřicátými lety. Vlády členských zemí eurozóny, které jsou v důsledku minulých chyb zatížené veřejným dluhem, vědí, co potřebují udělat, avšak nevědí, jak to udělat. Příliš si navzájem nedůvěřují, než aby spolupracovaly. Poptávka ve většině Evropské unie je zatím slabá, což vylučuje hospodářský růst potřebný k tomu, aby se splatily dluhy a nabídla naděje 25 milionům nezaměstnaných.
Hlavní překážkou velkého řešení je zápecnická podezíravost. V žádné zemi nechtějí mít daňoví poplatníci pocit, že platí za výstřelky druhých: jednotná měna nezavedla společnou zodpovědnost. A tak se věřitelské země v čele s Německem snaží dělat nezbytné minimum, aby udržely euro při životě, zatímco zadlužené země bezmocně žehrají na tvrdošíjnost, s níž Německo trvá na fiskálních úsporných opatřeních.
Obě strany se rozcházejí v názoru na podstatu evropské nemoci, a pokud nepanuje shoda na diagnóze, je těžké shodnout se na léčbě. Přesto se na obzoru možná rýsuje sblížení, nejen díky vývoji událostí v řecké, španělské a britské politice, ale i díky prostému plynutí času.
Řekové mají zřejmě nakročeno k tomu, aby 25. ledna zvolili vládu s dominantním postavením krajně levicové strany Syriza (Koalice radikální levice), která se kdysi stavěla za odmítnutí eura, zatímco nyní slibuje jednání o restrukturalizaci řeckého dluhu. Nejpopulárnější stranou ve Španělsku před všeobecnými volbami plánovanými na konec letošního roku je zase Podemos, která byla založena teprve v lednu 2014 a zastává podobné názory jako Syriza. A květnové volby ve Velké Británii rozhoupou evropskou loď už tím, že se budou točit kolem otázky, zda by měla Británie vypsat referendum o vystoupení z EU.
Tato politická hřmění znepokojují věřitelské země, což se odráží na četnosti německých varování, že jakákoliv nová řecká vláda musí dodržovat stávající dohody. Je to silný ukazatel německých obav, že to Syriza dělat nebude. Vyjednávání už začalo.
Plynutí času by mu mělo napomoci. Německý recept na krizi eura zní trvat na fiskálním utahování opasků a strukturálních reformách, aby se snížily budoucí veřejné výdaje na penze a mzdy, zvýšila pružnost trhů práce a podpořila produktivita, to vše výměnou za krizové půjčky. Hlavní příjemci pomoci – Řecko, Irsko, Španělsko a Portugalsko – se už od začátku krize tohoto receptu drží.
V důsledku toho začíná být z politického hlediska možné prohlásit, že dlužníci přijali trest a zvýšili konkurenceschopnost svých ekonomik. V Irsku se hospodářský růst zotavil výrazně, ve Španělsku a Portugalsku mírně a v Řecku skrovně. Dnes tyto a další evropské ekonomiky brzdí slabá poptávka v eurozóně jako celku.
Proto je zapotřebí moderní verze Marshallova plánu. Bylo by politicky chytré, kdyby iniciativu převzala německá kancléřka Angela Merkelová a sama navrhla zmíněné velké řešení, místo aby se nechala novými vládami v Řecku, Španělsku i jinde tlačit do dílčích zdráhavých ústupků.
Ještě chytřejší by ovšem bylo přijít s touto iniciativou společně s vedoucími představiteli dalších velkých evropských ekonomik: s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem, který je možná po lednových teroristických útocích obzvláště vnímavý k úsilí o prosazení jednoty a hospodářského růstu, a s britským premiérem Davidem Cameronem, jenž by přivítal známky evropské reformy.
Moderní Marshallův plán by měl mít tři hlavní složky. Za prvé by se suverénní dluh v eurozóně restrukturalizoval tak, aby zmírnil bolesti Řecka a Španělska. Za druhé by vznikl společně financovaný program veřejných investic zaměřený na energetiku a další infrastrukturu. A za třetí by se zavedl časový harmonogram dokončení liberalizujících reforem jednotného trhu – jmenovitě pro sektor služeb a digitální ekonomiku.
V Německu by nejkontroverznější složkou byla restrukturalizace dluhu. Němcům by se však mělo připomenout, že vedle prostředků z Marshallova plánu pro západní Evropu představovala další velkou vzpruhu pro poválečné hospodářské zotavení jejich země právě restrukturalizace dluhu. Londýnská dohoda z roku 1953 zrušila 50% německého veřejného dluhu a druhou polovinu restrukturalizovala tak, že země získala na splácení mnohem více času.
Odepsání dluhů eurozóny by sice bylo politicky složité, ale velká část by se jich dala refinancovat pomocí eurobondů s delší lhůtou splatnosti, za které by ručily všechny státy eurozóny. Klíčové je, že takový lék lze rozšířit na všechny členy eurozóny, místo aby se vyčleňovala jediná země (Řecko).
Pokud by „plán Merkelová“ (nebo ještě lépe „plán Merkelová-Hollande-Cameron“) obsahoval i zbylé dvě složky, tedy veřejné investice a dokončení jednotného trhu, pak by mohl znovu nastartovat ekonomický růst a současně otevřít země většímu objemu obchodu a větší konkurenci. Tím se řeší i jedna z hlavních britských výhrad vůči EU: skutečnost, že unie dodnes nedokázala dokončit jednotný trh, tedy projekt, který v 80. letech částečně iniciovala Margaret Thatcherová.
Novodobý Marshallův plán by samozřejmě narazil na hradbu skepticismu a obstrukcí ze strany skupin hájících národní zájmy. Kdyby však evropští činitelé stáli při sobě, mohli by tuto bitvu vyhrát. A pokud se o to nepokusí, zítřejší Evropané by to dnešním lídrům nikdy nemuseli odpustit.
Bill Emmott, bývalý editor týdeníku The Economist, je výkonným producentem filmu The Great European Disaster (Velká evropská katastrofa), který 8. února odvysílá televize BBC a krátce poté televize Arte.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org