Místo příliš vysoké inflace, před kterou řada lidí v minulých letech varovala, leží inflace v USA příliš nízko. Možná je načase, aby s tím Fed něco udělal. Inflační očekávání se prudce propadají, což je vidět z grafu ukazujícího tato očekávání pro následujících pět let:
Očekávaná inflace leží nyní níže než v roce 2010, kdy Fed ohlásil druhé kolo nákupů dluhopisů. A současná očekávaná inflace se také nachází hluboko pod cílem nastaveným na 2 %. Nezaměstnanost sice klesla, ale růst mezd je utlumen. Pokles akciového trhu může naznačovat, že před sebou máme snížení tempa oživení, na kterém se může podepsat i pokles cen ropy a následné problémy amerických těžařů. Bylo by tak rozumné očekávat, že Fed přijde s nějakým aktivním krokem – například oznámí pozdější zvyšování sazeb či dokonce další kolo QE.
Zmíněné kroky by mohly být dostatečné, ale Fed má více nástrojů. V první řadě by mohl přestat platit úroky z rezerv. Současných 0,25 % se může zdát nevýznamných, stále však motivuje banky k tomu, aby držely nadměrné rezervy namísto toho, aby více půjčovaly. Někteří ekonomové, jako například Martin Feldstein, to dokonce považují za hlavní překážku zvýšení inflace. John Cochrane z University of Chicago jde ještě dál a tvrdí následující: Pokud jsou rozvahy bank dost velké, úročení rezerv obrací fungování monetární politiky. Nižší sazby nevyvolávají vyšší inflaci. Slib, že centrální banka bude držet sazby nízko po dlouhou dobu, působí naopak tak, že inflaci snižuje. Má-li Cochrane pravdu, je tato politika kontraproduktivní.
Fed oficiálně používá inflační cíl ve výši 2 %. Inflace by tak měla být v průměru na této úrovni, někdy níž, někdy výš. V posledních letech to ale vypadalo, že 2 % jsou stropem. Lidé se začali domnívat, že Fed nemá problém s inflací ve výši 1,2 %, pokud by ale stoupla na 2,2 %, vnímal by to jako nebezpečí. Tuto asymetričnost lze pochopit. Pokud totiž inflace leží příliš vysoko, je z toho viněn právě on. Jestliže ale klesne na příliš nízké úrovně, bývá to vysvětlováno ekonomickým vývojem.
Očekávání hrají v monetární politice klíčovou roli. Nikdo neví, jaké jsou skutečné preference centrální banky. Pokud tedy Fed používá 2 % jako strop, může to vést k sebenaplňujícím se proroctvím. Ještě horší by bylo, pokud by takové jednání snížilo důvěryhodnost samotného Fedu a tím i jeho budoucí monetární politiku. Řešení by bylo evidentní: Zástupci Fedu by občas poznamenali, že kdyby inflace přechodně vzrostla na 3 % či dokonce 4 %, nebyl by to konec světa. Takové komentáře by byly efektivní v boji proti ukotvení inflačních očekávání pod 2 %.
Zejména ti, kteří zažili sedmdesátá léta, mohou kroutit hlavou a ptát se na to, zda inflace není škodlivá. Samozřejmě, že vysoká inflace škodí. Určitá inflace ale firmám umožňuje snižovat reálné ceny a mzdy v době, kdy je to nutné (přímé snižování mezd a cen je totiž často složité). Jestliže inflace klesne příliš nízko, dochází také k přerozdělení bohatství od dlužníků k věřitelům. To může zpomalit ekonomickou aktivitu, protože pro firmy a domácnosti je těžší splácet dluhy. Inflace má špatnou pověst, pokud je jí ale jen málo, pomáhá. Možná by se Fed měl vzdát své jestřábí reputace.
Zdroj: Bloomberg