Jednoduše řečeno, velká část Evropy a Asie se nalézá v politickém, vojenském a ekonomickém zmatku. Evropa a Čína stále bojují s důsledky krize roku 2008. Rusko čelí geopolitické krizi na Ukrajině a domácím problémům hospodářským. Arabský svět se potácí v destabilizujícím vojenském konfliktu. Západní hemisféra je relativně stabilní a to samé platí o asijských souostrovích. Eurasie je ale destabilizující silou, a to ve více ohledech.
Ve snaze pochopit současný vývoj můžeme přikročit k nikdy nekončící regresi. Začněme ale s posledním tektonickým posunem, který měl formu konce studené války. Když padl Sovětský svaz, došlo ke dvěma významným událostem. Vzniklo několik států, které byly dříve součástí Sovětského svazu a další země se dostaly ze sféry jeho vlivu. K tomu zmizela určitá demarkační linie, která se do té doby táhla islámským světem.
Následovaly dvě významné události. V roce 1990, tedy ještě před úplným kolapsem Sovětského svazu, došlo k irácké invazi do Kuvajtu a zdálo se, že ohrožena je i Saúdská Arábie. Stalo se tak po dlouhé válce s Íránem, ze které Irák vzešel jako částečný vítěz. Spojené státy ve snaze zvrátit tento vývoj mobilizovaly své tehdejší spojence, ale i bývalé spojence Sovětského svazu. Druhou významnou událostí byl rozpad Jugoslávie a válka mezi Srbskem, Chorvatskem a Bosnou, ve které zemřelo 100 000 lidí. Zdálo se, že jde o specifický konflikt, ve skutečnosti ale ukazoval na to, jak bude vypadat nový světový systém. Jugoslávie byla totiž hraničním státem mezi Sovětským svazem a Západem. Tamní události tedy vyvolaly otázky ohledně nové hranice. A také se jasně ukázal problém vztahu mezi křesťany a muslimy. Spojené státy a NATO intervenovaly v Kosovu proti Srbsku i přesto, že Rusko protestovalo. Moskvě nakonec nebylo umožněno podílet se na mírové misi a to položilo základ dalšímu vývoji.
Rusko sláblo, zbytek Eurasie si ale vedl dobře. Desetiletí po kolapsu Sovětského svazu a spojení východního a západního Německa vládla prosperita, Evropská unie rozšiřovala svůj vliv směrem na východ a na jihovýchod. Čína se stala ekonomikou s velmi vysokým růstem, kterou hnala dopředu poptávka z Evropy a Severní Ameriky. Zranitelnost zemí na periferii eurozóny nebyla ještě patrná, skryté byly i slabé stránky čínské expanze, přestože se v mnoha ohledech podobaly dynamice Japonska minulé generace. Ohledně Ruska převažoval názor, že bude navždy slabé, nebo že se z něj dokonce stane liberální demokracie. S Eurasií se zdálo být vše v pořádku.
První známkou problémů byly samozřejmě teroristické útoky z 11. září. Spojené státy vycházely ze zkušeností z operace Pouštní bouře a domnívaly se, že mohou islámsky svět změnit podle své vůle. I jejich moc je ale omezená a k tomuto faktoru se přidala znovuobjevená síla Ruska a také finanční krize roku 2008. Kombinace těchto sil vedla k dnešnímu stavu s tím, že finanční krize změnila i Čínu. Ta už před touto krizí dosahovala konce svého cyklického boomu, pokles poptávky po jejích exportech měl ale hluboký vliv. Peking se pokusil o podporu domácí poptávky, což ovšem vedlo ke zvýšení inflace a následně k ještě většímu poklesu poptávky po vývozech této země. Výsledkem byla politická krize, protože vláda se stále více obávala nestability a proto začala používat opresivnější nástroje, které měly dostat situaci pod kontrolu.
V Evropě se pak naplno ukázaly rozdíly v zájmech Německa a periferie eurozóny. Německo chtělo exportovat, slabší země ale musely rozvíjet své vlastní ekonomiky. Střet přišel nejdříve ve formě dluhové krize a pak ve formě politiky fiskálního utahování, která vyústila v ekonomickou krizi. Ve výsledku výrazně vzrostla fragmentace celé Evropy. Role se prohodily a Rusko situace využilo. Už nebylo v pozici nejslabší země, ale významné regionální mocnosti, která ovlivňuje vývoj v Evropě i na Blízkém východě. V tomto bodě se střetly zájmy Ruska a Spojených států, které na větší asertivitu Ruska reagovaly zvýšeným zájmem o Ukrajinu a země, které s Ruskem sousedí. Ve stejnou dobu ale USA snížily svou angažovanost na Blízkém východě a podle nich jsou nyní za vývoj v této oblasti zodpovědné silné státy z regionu – Turecko, Saúdská Arábie, Írán a Izrael.
Dnes na tom světová ekonomika není nejlépe. Čína, aby se vypořádala s novými společenskými tlaky, byla donucena používat represi. Evropu dostala slabá globální ekonomika do existenční krize, která má dopady jdoucí daleko za osud Řecka. Rusko se snažilo o posílení moci v regionu, zatím se mu to však nepodařilo. Některé státy na Blízkém východě čelí rozpadu a ty silnější se chovají každý podle svých zájmů. Spojené státy jsou stále globální velmocí, ale instituce, které používaly během studené války, jsou dnes neefektivní. NATO nemá potřebnou vojenskou sílu, Mezinárodní měnový fond se v řadě oblastí stal problémem namísto toho, aby problémy řešil. Po každé velké válce se předpokládá, že vítězná koalice zůstane pohromadě a bude jednat se stejnou efektivitou, s jakou vyhrála válku. Po druhé světové válce se předpokládalo, že instituce jako OSN, Světová banka, NATO či MMF zvládnou vedení globálního systému. Koalice a spojenectví ale po dosažení vítězství přestávají fungovat, protože mizí faktor, který je spojoval dohromady – společný nepřítel. Vybudované instituce ztrácejí svou moc a jednota se rozpadá.
K popsanému vývoji dochází i dnes. Po konci studené války už nebyly existující instituce schopny zvládat novou situaci. Evropa je vysoce fragmentovaná, Čína drží pohromadě kvůli silnému útlaku ze strany vlády v Pekingu. Rusko se nemůže vyrovnat Spojeným státům, ale také nejde o slabou zemi, kterou je možno ignorovat a poučovat. Spojené státy jsou stále nejsilnější mocností na světě, ale ani ten nejsilnější chlap v hospodě se nemůže postavit proti všem a vyhrát.
Autorem je George Friedman.
Zdroj: Stratfor