Ke konci druhé světové války umíraly v Evropě tisíce lidí hlady a na University of Minnesota se 36 lidí odhodlalo k odvážnému experimentu, který by je také dohnal na pokraj úplného vyhladovění. Na jeho konci se jejich metabolismus zpomalil o 40 %, tito lidé cítili bolest, když seděli na svých atrofovaných svalech, jejich těla byla vyzáblá, břicha naplněná tekutinami jim ale trčela ven. Vědci, kteří experiment prováděli, ovšem zaznamenali i významné změny v mentální oblasti. Hladovějící lidé byli posedlí čtením kuchařek a receptů. Lidé, kteří se nikdy předtím nezajímali o jídlo a jeho přípravu, nyní nehovořili o ničem jiném. Byli posedlí myšlenkami, které se točily kolem jediného – kolem potravy. Pro nic jiného nebylo v jejich myslích místo.
V původní studii bylo těmto vedlejším efektům dopřáno jen minimum prostoru. Profesor ekonomie Sendhil Mullainathan, který pracuje na problémech spojených s chudobou, ale tyto „poznámky pod čarou“ považuje za velmi důležitá zjištění. Ukazují totiž, že nedostatek se neprojevuje jen na našich tělech, ale i na našich myslích. Mullainathan není psychologem, fungováním naší mysli je ale už dlouho fascinován. Jako behaviorální ekonom sleduje mentální stavy lidí a to, jak prostředí ovlivňuje naše volby. V roce 2013 spolu s Eldarem Shafirem vydali knihu, ve které mimo jiné tvrdili, že nedostatek snižuje naši celkovou mentální kapacitu. To se týká široké řady oblastí od hladu, přes osamocenost až po nedostatek času.
Psychologové tento jev už dávno zdokumentovali: Pokud se mysl na něco zaměří, ostatní jde stranou včetně naší pozornosti, našeho ovládání, dlouhodobého plánování, atd. Nejde o to, že bychom ztratili náš celkový potenciál, pouze se snižuje naše schopnost ho využít. Zmínění ekonomové jdou ale dál a jejich závěry zní pro někoho kontroverzně. Tvrdí totiž, že nedostatek ovlivní každého z nás, a to včetně rysů, které pokládáme za jedinečné. Týká se to například impulsivního jednání, špatných výsledků ve škole či chybných finančních rozhodnutí. Jestliže je nedostatek dlouhodobý, naše mysl je chycena do pasti. Mullainathan to shrnuje jednoduše: „Kdybyste zítra zchudli, pravděpodobně byste se začali chovat stejně, jako se chová většina chudých lidí.“
Mullainathan o sobě říká, že vyrostl v relativně dobrých podmínkách. S chudobou měl ale od svého dětství úzký kontakt, protože se narodil v malé indické vesnici a až v sedmi letech se s rodinou přestěhoval do Los Angeles. V osmdesátých letech pak jeho otec ztratil práci a jen těžko hledal novou. Ekonom říká, že tehdy jasně viděl, jaký je efekt nedostatku v praxi, jeho rodiče se totiž rozhodli koupit obchod, kde se prodávala videa. Nakonec se z něj stal úspěšný podnik. Začátky ale nebyly lehké a „já jsem viděl, jak se moji rodiče přes noc změnili, stali se nervóznější a vystresovaní“, říká Mullainathan.
Mullainathan a jeho kolegové provedli v roce 2010 experimenty v „nejlepší laboratoři na světě – v nákupním centru v New Jersey“. Podle slov ekonoma se jednoduše zaměřili na prokázání toho, že „chudoba z nás dělá hlupáky“. Experiment spočíval v tom, že byly prováděny testy inteligence u dvou skupin lidí – bohatších a chudých. Těsně před testem jim byla položena otázka týkající se toho, jak by vyřešili opravu jejich nabouraného auta, když pouze polovinu nákladů uhradí pojišťovna. Ukázalo se, že když byl celkový náklad opravy relativně malý, testy dopadly u obou skupin přibližně stejně. Když byl ale náklad opravy stanoven na 3 000 dolarů, dopadla v testech znatelně hůř skupina s nižšími příjmy. Ekonom k tomu říká, že existence podobného problému tedy snížila inteligenci chudším lidem více, než kdyby 24 hodin nespali. Důvodem bylo to, že pro ně oprava představovala významné komplikace, kterým museli věnovat hodně své mentální kapacity.
Ekonomové se věnovali i skutečným případům. Zjistili například, že pěstitelé cukrové třtiny v Indii dostávají zaplaceno jednou ročně a tudíž jsou část roku chudí a druhou část mají naopak velkou zásobu hotovosti. Testováním jejich inteligence se zjistilo, že dosahují horších výsledků před sklizní a lepších po sklizni – tedy v době, kdy se cítili bohatší. Mullainathan na základě těchto výsledků tvrdí, že chudoba má negativní dopad na naše mentální schopnosti. Neoklasická ekonomie přitom předpokládá, že lidé jsou stále plně racionální a rozhodují se tak, aby maximalizovali svůj užitek. Už v roce 1979 ale Daniel Kahneman a Amos Tversky ukázali, že na naše rozhodnutí má velký význam to, jak nám jsou jednotlivé možnosti prezentovány. Dnes už je behaviorální ekonomie známým oborem a potvrzuje, že vedle tvrzení „lidé činí špatná rozhodnutí a proto jsou chudí“ platí i opak: „Lidé činí špatná rozhodnutí, protože jsou chudí.“
Autorkou je Cara Feinberg.
Zdroj: Harvard Magazine