Tento požadavek pak navrhuje Ministerstvo financí transponovat formou novely rejstříkového zákona, která je právě projednávána v rámci tzv. mezirezortního připomínkového řízení. Navrhuje se stanovit, že každá právnická osoba musí mít informace o tom, kdo jsou její skuteční (koneční) majitelé a musí je zapsat do rejstříku. Pokud tak neučiní, může ji soud zrušit.
Pokud tedy například společnost zjistí pouze to, že je vlastněna jinou zahraniční společností, aniž by se jí podařilo proniknout vlastnickou strukturou dále, riskuje svoji existenci. Trest smrti přichází bez ohledu na okolnosti. Jakkoli směrnice vyžaduje existenci efektivního sankčního mechanismu, vzbuzuje řešení zvolené ministerstvem financí pochybnosti o své přiměřenosti, ale i funkčnosti. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by takto drastické řešení soudy v praxi využívaly. Určitý nedostatek míry se projevuje i v tom, že návrh nerozlišuje mezi různými typy právnických osob, kdy by si alespoň veřejně prospěšné nadace nebo spolky zasloužily diferencovanější přístup.
Mezi více a méně rezervovaným přístupem váhá ministerstvo ve vztahu k otázce dostupnosti údajů o skutečných majitelích. Zvažuje se, zda má být omezený rozsah těchto údajů veřejně dostupný, nebo nikoli. K informacím o skutečných majitelích, které nebudou veřejně dostupné, pak budou mít přístup pouze veřejné úřady, exekutoři, insolvenční správci a finanční instituce. Ostatní jen tehdy, prokáží-li „zájem v souvislosti s předcházením zneužití finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu“. Zde jde o zcela nový koncept, přičemž není jasné, kdo by takový zájem mohl prokázat. Investigativní novinář? Samostatnou otázkou vůbec zůstává, jak budou data uvedená v registru důvěryhodná. Návrh žádné zvláštní mechanismy ověřování těchto údajů nepřináší.
Zavedení registru skutečných majitelů právnických osob tak bude nepochybně znamenat určitý zásah do jejich práva na soukromí. Zda bude vykoupen přiměřenou výhodou pro ostatní, však není jasné.